STÁLE NA CESTÁCH
Víkendovou cestou do srbského Vršacu začalo nymburským basketbalistům období cestování. V letadle do Bělehradu a zpět urazili prvních necelých tisíc šest set kilometrů. Není to však ani desetina z toho, co jim termínová listina připravila do Vánoc, přesněji do 18.prosince.
V tomto období musí zvládnou všechny tři eurocupové destinace: Riga, Sevilla a Jeruzalém a také tři cesty na Balkán. Dohromady překonají v letadle vzdálenost 18 670 km. Počtáře a znalce geografie nepřekvapí, že je to necelá půlka obvodu naší matičky Země. K tomu všemu je potřeba připočítat cestu autobusem ze Sportovního centra na letiště Ruzyně a zpět. Při sedmi letech to čítá dohromady 1131 kilometrů a k tomu ještě čtrnáctkrát přes Prahu!!
Autobusem se jezdí také ještě z letiště do místa zápasu. Například přejezd z Bělehradu do Vršace nebo ze Splitu do Širokého Brijegu či Tel Avivu do Jeruzaléma. Pro některé je právě cesta autobusem horší než cesta letadlem. „Lety na Balkán trvají do dvou hodin, ale pak se ještě musí někam přejet autobusem. Únava se pak kumuluje,“ oklepal se Pavel Pumprla, při vzpomínce na cestu ze Záhřebu do Zadaru. Po hodině a půl v letadle totiž na basketbalisty čekala hodinová cesta ze záhřebského letiště k vjedu na dálnici (asi nějaké 4 kilometry) a čtyřhodinová cesta po dálnici na pobřeží Jadranu. „To je specifikum evropského basketu,“ doplnil Jiří Zídek, který toho nacestoval za svou profesionální kariéru v USA, Španělsku a jiných místech určitě ještě mnohem více. Přesto cesta autobusem je pro hráče přeci jen trochu pohodlnější. Nohy stěsnané v letadle se mohou v autobuse pohodlněji natáhnout.
Někteří hráči snášejí cestování dobře jiní hůře. Každý pochopitelně najde na letech něco, co mu není po vůli. Například Mike Lenzly má raději větší letadla: „ V těch malých cítíš každý poryv větru,“ ale obavy vcelku nemá. Větší klid mu však dodávají jiné pohonné jednotky letadel: „Cítím se bezpečněji, když tam nejsou vrtule ale proudové motory,“ přiznal Mike. To však má ale docela smůlu, protože do Záhřebu nebo Bělehradu využívá ČSA právě turbovrtulová letadla ATR-72 nebo ATR-42.
Většina hráčů však řeší jiné problémy a to je nedostatek místa. Z tohoto hlediska je na tom nejhůře Aleš Chán: „Viděli jste jak vypadá letadlo a jak vypadám v tom letadle já,“ ozvalo se z více než dvoumetrové výše. Za chviličku přidal Aleš ještě jedno přirovnání: „To je jako kdybyste se mě snažili nacpat do vany v paneláku.“ Hrozná představa! Aleš si ještě trochu rýpnul do konstruktérů letadel a ekonomů: „Připadá mi, že sedačky v regionálních letadlech jsou pro lidi kolem 180 cm a já, Radek, Benďák nebo Adam tam trpíme jako zvířata.“ Mike to slyšel a oponoval: „Asi to máš horší, ale že by se mi v letadle nějak dobře sedělo, to se říct nedá.“ Přeci jen tu určitě řešení pro hráče typu XXL je. „Když si kupujeme letenky do menších letadel je vždycky boj o to, kdo bude sedět vepředu, protože tam má možnost si lépe natáhnout nohy. U větších letadel je zase největší boj o místa u nouzových východů. Tahle místa jsou pro naše kluky hodně atraktivní,“ poznamenal Jiří Šmíd, fyzioterapeut týmu.
Některým hráčům je v letadle nepříjemné nejen to, že se jim na sedačky špatně skládá tělo. V našem týmu jsou hráči, kterým vadí i jen cesta vzduchem. „Já se každý let modlím, ať už přistaneme a budeme zpátky v Nymburce,“ přiznává Michal Křemen, který společně s Láďou Sokolovským patří k těm, kteří by létat nemuseli vůbec. „Technika není stoprocentní,“ vytáhl Michal důvod obav. „Nejhorší je start a přistání. Když jsme nahoře, je to lepší, turbulence zvládám,“ usmál se Michal. I Pampimu se někdy zvýší tepová frekvence: „Když to zatřese, rozhlížím se kolem sebe s trošku nejistým výrazem,“ přiznal Pavel. Asi nejklidněji působí při letu Abé (Jiří Šmíd). „Nejstarší musí jít příkladem,“ dodává s úsměvem.
Kromě vlastního cestování je nepříjemné i časté „poflakování“ po letišti. „Když jezdíme po stejných místech, tak si člověk projde letiště jednou, podívá se po obchodech a podruhé nebo potřetí ho to už nebaví. Navíc letiště na Balkánu jsou malá,“ odpovídá Pavel Pumprla. OBA (Michal Křemen) nesouhlasí: „Horší je letadlo, na letišti se může člověk alespoň projít. V letadle není žádné místo.“
Jaké byly reakce hráčů, když se dozvěděli, že musí letadly nalétat přes 18 500 kilometrů? Mike Lenzly: „Wow, strašná porce kilometrů!“ Tre Simmons: „Mám na výběr? To byste mě museli jedině vyhodit.“ Pavel Pumprla: „To je jak do Austrálie….. na kartu často létajícího to bude pěkné číslo. Ale více než těch 18 500 km mi vadí, že budeme stále mimo domov.“ Michal Křemen: „To je móc pěkný, asi se hodím marod.“
A rada na závěr od Jiřího Zídka: „Nejlepší je nepřemýšlet o cestování, vždyť je to součást práce profesionálního basketbalisty. Jakékoliv přemýšlení je kontraproduktivní. Hráči musí kvalitně regenerovat, starat se o svoje tělo a být chytří. Každý prohřešek proti životosprávě se takovým cestování jen znásobí.“ Nejlepší radu na závěr měl Abé: „Nejlepší by bylo sehnat Arabelin prsten nebo kouzelný létající plášť a je po problémech.“
Kalendář
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
1 | 2 | 3 | ||||
4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 |
11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 |
18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 |
25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 |