STANISLAV KROPILÁK
Co vám zůstalo ve vzpomínkách na ME 1985?
Byl to velký úspěch, který jsme chápali jako zadostiučinění několikaleté práce, kterou jsme s národním týmem absolvovali.
Který zápas ve vás zanechal největší zážitky?
Z finálového turnaje ve Stuttgartu byly velkým zážitkem všechny zápasy. Vzpomínám si na poslední zápas se Sovětským svazem, ke kterému jsme nastupovali už v poklidu. Pochopitelně nelze zapomenout ani za zápasy proti Jugoslávii i Španělsku, které o všem rozhodovaly. Na semifinálový proti Španělsku bylo v hledišti hodně kamarádů ze Slovenska, kteří pak na konci zápasu s námi oslavovali. Přišly na řadu lahve šampaňského a bylo to, jako kdybychom vyhráli titul.
Jak jste se připravovali na mistrovství Evropy?
My hráči jsme nijak nepozorovali ostatní týmy. My jsme měli radost ze hry a bylo nám jedno, proti komu jsme hráli. Na rozdíl od dnešní přípravy jsme se často potkávali na turnajích nebo přípravných zápasech s těmi nejlepšími týmy Evropy a věděli jsme, co je jejich silnou stránkou.
Na kterého hráče soupeře si pamatujete?
To je těžká otázka. Hrál jsem proti velkému počtu kvalitních hráčů a nevím, koho bych teď vybral. Nepřehlédnutelnou postavou byl v sovětském týmu Sabonis, ve španělském San Epifanio (sedminásobný mistr Španělska) můj kamarád, se kterým jsem několikrát hrál ve výběru Evropy.
Měli jste nejstarší základní pětku na ME. Byla to jedna ze skutečností, která vás dotáhla až ke stříbrným medailím?
Nevím, jestli nám pomohla vyhrát zkušenost, ale určitě nám pomohlo vyhrát důležité zápasy takové naštvání, protože všichni kolem nás nás odepisovali. Tisk i německá veřejnost si nás dobírala, co chce taková parta dědků uhrát za výsledek. To nás namíchlo a chtěli jsme všem dokázat, že ještě nepatříme do starého železa.
Jaký byl trenér Petera?
Řeknu pravdu. Trenér nebývá nikdy mezi hráči nějak výrazně oblíben. Za tu dobu, kterou jsme spolu strávili, musím říct, že jsme si ho trochu vychovali jako trenéra. Ukázali jsme mu, že umíme něco dokázat, ale také že očekáváme, že někde trochu poleví. Myslím, že mezi námi vznikla atmosféra vzájemné důvěry. I toto bylo velice důležité pro zisk stříbrných medailí.
Jaké jsou odlišnosti basketbalu současnosti a poloviny 80-tých let?
Nejvíce vnímám nárůst silového pojetí basketbalu současnosti. Když jsme hráli my, byl to „no contact game“. Na basketbalu se mi právě líbilo, že to nebyl silový sport. Teď se hodně chodí do posiloven a hráči především pod košem musí být na takový styl hry dobře připraveni. Nedovedu si představit, jak bychom dnes já, Skála nebo Brabenec, kteří jsme byli spíše subtilní hráči, obstáli v současném pojetí hry. Spíše jsme využívali taktiku a chytrost než sílu, která nyní vládne.
Vaše umístění na 2.místě ME byl poslední úspěch československého týmu. Co chybí v současnosti k renesanci takové doby?
Otevřeně říkám, že na Slovensku je to ještě horší než v Čechách, protože v Česku jde do sportu více peněz, máte špičkový tým Nymburka a o mnoho lepší podmínky na sportování. To u nás chybí. Naši vrcholní představitelé se sportu moc nevěnují. U nás je velmi slabá práce s mládeží a tím budeme trpět ještě mnoho let. Jsou také sporty, které se tlačí do popředí zájmu. Cítím, že hodně sponzorů chce pomoci spíše adrenalinovým sportům než basketbalu a to je škoda.
Může pomoci účast týmu jako je Nymburk v zápasech evropského poháru?
Stoprocentně ano. Mladí lidé může ke sportu přitáhnout přítomnost osobností a dobrých basketbalistů. Jedině družstvo, které má úspěchy na evropské scéně, dokáže osobnosti, který máme na Slovensku i v Čechách málo, vytáhnout do popředí zájmu. Bez osobností nemáme šanci se posunout dále. Osobnosti ale samy o sobě nestačí, musíme mít ještě podmínky pro rozvoj sportu. Já kupříkladu musím rušit mládežnická družstva, protože nemáme kde trénovat.

KAMIL BRABENEC
Co zůstalo ve vzpomínkách na ME?
Ta dobrá vzpomínka je na zisk pro mě nejcennější medaile a ta smutná, že jsme nedokázali vyhrát nad Rusy, kteří byli ten rok k poražení. Bohužel my jsme se nedokázali soustředit a druhý poločas jsme v podstatě odchodili.
Nebylo to dáno únavou?
Já si myslím, že to únavou nebylo, spíše se jednalo o uspokojení s dosaženým výsledkem.
Který zápas ve vás zanechal největší vzpomínky?
Pro mě osobně to byl zápas s Jugoslávií, protože jsme do něj nastupovali jako čtvrtý tým jedné skupiny a oni byli vítězi té druhé a do té doby hrající bez porážky. Do paměti se mi dostal nejen fakt, že jsme vyhráli, ale také že jsem ubránil Petroviče a tomu nikdo nevěřil. Dokonce jsem dal více bodů než on!
Jak jste se připravovali?
Na rozdíl od současného týmu jsme se připravovali dlouhodobě. Hodně jsme trénovali a odehráli také hodně přípravných zápasů. To bylo nejdůležitější. Jestli si dneska někdo myslí, že se sejde  dvanáct chlapů, třikrát si zatrénuje, odehraje přípravný zápas a budou válet, je na omylu. Hráči se musí dostat stejný myšlenkový pochod. To je otázka tréninku, tréniku a zase tréninku.
Na kterého hráče si nejvíce vzpomínáte?
Pamatuji si na Martina San Epifanio,  za Rusy hrála skvělá parta se Sabonisem, Valtersem, za Itálii Menegin. To byli hráči, které jsem rád poznal. Nejvíce mě asi upoutal Menegin svým obrovským nasazením. Valters byl prototypem moderního rozehrávače s vynikající střelbou. Tehdy nebylo pravidlem, že by rozehrávač byl výborný střelec.
Jak důležitý pro úspěch byl věkový průměr základní pětky, který byl 30 let?
Nebylo to rozhodující. Více do výsledku zápasu s Jugoslávií promluvilo jejich podcenění. Když jsme je pak porazili, obrovsky nám stouplo sebevědomí a dokázali jsme to, co jsme natrénovali, prodat. K tomu jsme nasadili českou vychytralost a to rozhodlo.
Jaký byl Pavel Petera jako trenér?
Zpočátku toho „mnoho neuměl“, ale postupem času se hodně naučil. Musím zpětně říct, že to byl nakonec výborný kouč a manažer. Jako trenér si nechal i poradit a používal metodu cukru a biče. Dokázal pochválit, dokázal vynadat.
Jaké jsou největší odlišnosti basketu?
Především je to v tvrdosti a dynamice. Dneska jsou všichni hráči schopni zarvat koš svrchu. Hlavně pravidla dovolují úplně jinou hru. Za naší éry byl každý dotyk hráče faul, dneska se to pod košem mlátí a je to v pořádku. Úloha střílejícího hráče je stále těžší. Současný basketbal je hodně upracovaný, špatně se používá hlava.
Byl to poslední úspěch basketbalu. Co chybí dnes?
Toho je moc. Basketbal se dal špatnou cestou. Dneska se nikdo pořádně nevěnuje mládeži, nebo to nejsou odborníci, protože na ně údajně nejsou peníze. V týmech ligy ale hraje hodně cizinců a pak i sebelepší trenér nepostaví pořádné národní družstvo, když čeští hráči nehrají. Na lavičce se to nemohou naučit. To je cesta do hrobu. Pokud se toto nezlepší, nic se nezmění. Podívejte se i na ženský basketbal, do dvou nebo tří let to bude stejné jako u mužů. Vzpomeňte si na mě.
Může Nymburk nějak pomoci k vzestupu reprezentace?
Nymburk propaguje basketbal a to je dobře, ale otázku českých hráčů to neřeší.

JIŘÍ OKÁČ
Co vám zůstalo ve vzpomínkách?
Zpočátku to nevypadalo moc nadějně. V základní skupině jsme skončili na posledním postupovém místě a v dalších bojích byl našim soupeřem tým bývalé Jugoslávie, který porazil i neporazitelné Rusy. Moc šancí nám nikdo nedával.
Co v tom utkání bylo důležité, že se vám podařilo vyhrát?
Jugoslávie měla mladý tým a jeho výkon byl závislý na formě Petroviče, který je stejný ročník jako já. V utkání rozhodla naše větší zralost.
Jak jste se na ME připravovali, v té době nebyly k dispozici výdobytky moderní doby?
To je pravda, ale v tehdejší špičce Evropy nebylo mnoho týmů, takže nebylo třeba sledovat tolik reprezentací a při různých turnajích jsme jich také plno potkali. Také byl jiný systém přípravy tím, že liga končila dřív a my jsme měli na přípravu skoro dva měsíce.
Pamatujete si nějakého hráče z týmu soupeře?
Takových hráčů bylo dost, třeba Dražen Petrovič a v sovětském týmu Sabonis.
Měli jste na ME nejstarší základní pětku. Hrála zkušenost největší roli v úspěších?
Určitě to pomohlo především ve vypjatých zápasech. Po vítězství nad Jugoslávií jsme ve vypjatém zápase porazili Španěly. Pomohl nám také jiný trend pískání basketbalu, který byl daleko měkčí než dnešní styl. Při tom mohla vyniknout naše šikovnost.
Jaký byl trenér Petera?
On byl vynikající manažer, který dokázal zajistit spoustu zahraničních zápasů v přípravě. Kolegové z ostatních sportů jako fotbal nám říkali „Sport-turist“ protože jsme mezi družstvy kolektivních sportů cestovali nejvíce.  On také zorganizoval celý realizační tým kolem sebe a nemusel nic vymýšlet na koleně. On byl prostě nadčasový. 
Jaké jsou odlišnosti basketbalu osmdesátých let a současnosti?
Je to o hodně tvrdší sport. Jsou dovoleny zákroky, které by před tím znamenaly faul. Basketbal je agresivnější a více náročný na fyzickou stránku. 
Byl to poslední úspěch, co chybí k renesanci?
Basketbal má dnes menší základnu, oddělili jsme se od Slovenska. Naopak okolní státy jako Sovětský svaz nebo Jugoslávie se rozpadly na několik kvalitních týmů. Špička evropských týmů je tak širší. Teď pomáhám s mládeží, takže vidím, jaké problémy má česká liga  Konkurují nám také nové sporty jako třeba florbal. 
Jak vnímáte účast Nymburka v evropském poháru?
Jak to vnímám pozitivně. Každý sebemenší úspěch může přivést některé mladé lidi k rozhodnutí se basketbalu věnovat. Díky televizi máme ještě možnost přiblížit kvalitní hru širšímu okruhu lidí.

Pokračujte dále:

rozhovor s trenérem družstva na ME85 Pavlem Peterou zde

úvodní povídání o ME85 - Stuttgart zde