Čím tě obohatila tříletá činnost ve špičkovém českém basketbalovém týmu?
Dala mi obrovské zkušenosti v pozici fyzioterapeuta ve sportovním klubu. Získal jsem odlišné zkušenosti od těch, které jsem získal dříve. Poznal jsem, jak funguje spojení rehabilitace se špičkovým basketbalovým družstvem.

Jak se liší praxe ve sportovním klubu od praxe v ordinaci?
Praktická část s pacienty na oddělení rehabilitace se hodně liší od praxe ve sportovním klubu. Liší se přístup ke sportovci. Ve sportovním klubu je obrovský tlak, aby se hráč dostal po zranění co nejdříve zpátky do herního zapojení. Faktem je, že mi klub díky přístrojovému vybavení toto umožnil. Změna je také v tom, že hráči jsem se mohl věnovat i několikrát denně a rozvrhnout mu třeba dvoufázovou rehabilitaci. I díky tomu se urychlil návrat sportovce na palubovku.
Využiješ své nabyté zkušenosti v další práci?
Stoprocentně ano. Zkušenosti, které jsem získal určitě využiji v rámci mého oboru, ať je to v praxi v ordinaci nebo eventuelně v nějakém dalším sportovním klubu. 
Jaké části těla basketbalisty ses musel nejčastěji věnovat?
U basketbalistů trpí nejvíce oblasti kotníků, ať už je to samotný kloub nebo Achillova šlacha. V těchto partiích dochází velice často k mikrotraumatům. Především na začátku sezony se objevovaly problémy s přitahovači u stehen. Bojovali jsme také s problémy kolen nebo zad.

Který z hráčů byl tvým nejlepším „pacientem“?
Nechtěl bych vyzdvihovat některého z hráčů, protože v týmu jsem se za ty tři roky nepotkal s nějakým odmítáním léčby nebo regenerace. Přesto bych rád vyzdvihnul pokrok Michala Křemena. Myslím si, že před těmi třemi lety nebyl zvyklý na takový systém regenerace, jaký v Nymburce byl. Především teď v poslední sezoně obrovským způsobem dbal na regeneraci. Také třeba Radek Nečas se hodně věnoval svým zádům. V posledním roce jsme zavedli rehabilitační plán a já jsem měl pravidelný přehled o tom, jak si hráči plní svoje povinnosti v rehabilitační a regenerační oblasti. Pokud mohu hodnotit poslední družstvo z hlediska mé profese, byl to určitě nejlepší tým, který jsem v Nymburce měl na starosti. Hráči byli profesionálové nejen na palubovce ale také v době mimo zápasy a tréninky. Podívejme se i na počet zranění za celou sezonu 2008/09…
Američané někdy procesy rehabilitace zanedbávají, jak to bylo s těmi našimi?
Se všemi třemi byla perfektní spolupráce, všichni dodržovali regenerační a rehabilitační postupy, které jsme jim připravili. Myslím, že mi hodně důvěřovali, protože při sebemenším problému se se mnou radili o postupu.

Trenér je profesionál z hlediska taktiky a vedení zápasu Je také profesionál v situacích mimo vlastní hru? Nenutil tě „uschopňovat“ hráče dříve, než byli v pořádku?
Spolupráce s Mulim byla vynikající a musím říct, že mi dodávala sebevědomí. Měl jsem pocit, že mi vždy důvěřoval a přistoupil na moje návrhy, aby ten který hráč po určitou dobu netrénoval.
Řekni upřímně, přišel za tebou za uplynulé tři roky nějaký hráč, abys ho uznal „tréninku neschopným“?
Tuším, jak to myslíš. Ne, s tím jsem se nesetkal. Nikdo nechtěl vystavit „neschopenku“ v případě, že mu nic nebylo. Občas za mou přišel hráč,který měl obavy, aby si nezhoršil nějaké drobné zranění a společně jsme konzultovali postup, jak dál. 

Jak se ti spolupracovalo s vedením? Měl jsi v rámci možností všechno, co jsi potřeboval ke své práci?
Ano, spolupráce byla výborná. V posledním roce se mi hodně osvědčily pravidelné pondělní schůzky, ve kterých jsme se informovali o zdravotním stavu hráčů.
Jaký přístroj si nejčastěji používal?
Jednoznačně ultrazvuk, který byl v každodenní permanenci, ať na různé svalové problémy nebo na achilovky. Často se používal také laser. Pokud bychom do této otázky zařadili i masáže, tak tato činnost byla tou nejčastější.

Jak moc ti vadilo časté cestování Nymburk – Praha?
Nebudu zastírat. Cestování byla asi největší komplikace mé práce v Nymburce. Po návratu třeba z Ostravy nebo Opavy jsem se do postele dostal až ve dvě v noci. V případě dvoufázového tréninku jsem pak ani nejezdil domů a čas mezi nimi jsem trávil v Nymburce.

Jak si využíval čas mezi tréninky, pokud jsi zůstával v Nymburce?
Často jsem se snažil nějak sportovat. Hrál jsem tenis, jel jsem třeba do Kolína do akvaparku nebo jsem chodil na procházky do lesa.
Kdo byl tvým nejčastějším sparingpartnerem v tenise?
Vráťa Šístek. Je to vynikající hráč a to ještě s ohledem na náš věkový rozdíl….
Jak to bylo s tvou angličtinou?
Určité znalosti angličtiny jsem měl, ale v takovém týmu jako je Nymburk jsem se musel ještě hodně učit.  Když se vrátím k tomu, co mi pobyt v Nymburce přinesl, je posun v angličtině dalším prvkem, kde jsem se zlepšil. Po třech letech jsem byl schopen se Američan bavil prakticky o všem.
Co bys řekl v závěrečném slovu?
Chtěl bych poděkovat celému basketbalu, hráčům, vedení, trenérům, že mi umožnili nakouknout pod pokličku profesionálního klubu a získat zkušenosti, které využiji v své další praxi. Nikdo mi z mysli nevymaže ani zážitky ze života v profesionálním klubu, tituly, vítězství a porážky v evropských soutěžích, přípravu,…..     

Rozhovor s Jiřím Šmídem najdete zde