V čem je pojetí evropského a amerického basketbalu odlišné?

Pojetí amerického basketbalu je hodně individuální a tomu odpovídají i schopnosti hráčů. Týmová hra je na druhé koleji, ale jejich individuální hra je někde jinde.

Je to jednak systémem soutěží a také je na individuální přípravu kladen velký důraz v trénincích.

Takže se v přípravě nehraje tak často pět na pět a spíše se drilují individuální dovednosti?

Nedokážu posoudil, zda je to trend všech tréninků, ale v případě našeho kempu to tak bylo. Předpokládám, že týmová hra bude v přípravě hrát důležitější roli než při našem kempu.

Před odjezdem jsi říkal, že potřebuješ zlepšit střelbu. Máš pocit, že ses s této dovednosti posunul dál?

Určitě jsem na střelbě zapracoval, ale za týden se žádné zázraky nedají udělat. Spíše šlo o získání návodu, jak v přípravě pokračovat, jak to přenést do sezony a jak na tom dál pracovat.

Nymburk je specialista na obranu. Jak se při tomto kempu zabývali trenéři obranou?

Kemp byl zaměřený na individuální dovednosti, takže spíše na útok. Obranu si pravděpodobně nechávali až do přípravy s družstvy.

Před odjezdem jsi říkal, že by bylo fajn si zahrát proti hráčům z NBA. Povedlo se ti to?

Ano, několik hráčů, kteří nastupují v NBA, se během kempu prostřídalo a měl jsem šanci si proti nim zahrát i pět na pět.

Ne, chovali se normálně. Podle jejich projevů bych neřekl „Tak ten je z NBA“.

Nejen to. Vidět je to i v jejich zapálení pro hru i tréninky. Do každého cvičení, do každého zápasu pět na pět, které jsme odpoledne hráli a kdy o nic nejde, šli zcela naplno. Po Evropě bere hodně hráčů basket jako práci a jsou rádi, když si mohou odtrénovat a jít domů. Tady to je právě naopak. Po tréninku chodí ještě individuálně trénovat navíc. Je na nich vidět, že to není jen práce, ale i zábava. 

Tím, že to je dobrovolný kemp a každý tam jede ze své vůle, chtějí všichni čas využít naplno. Všichni šli do přípravy naplno.

Jak byl kemp fyzicky náročný ve srovnání s přípravou v Nymburce?

Bylo to srovnatelné s nějakým těžším tréninkem v Nymburce. Hlavně toho bylo hodně v krátkém časovém horizontu, proto týden byl hodně náročný.

Nebyli jsme uzavřená společnost na celý týden. Každou chvíli někdo přijel na dva, tři dny a zase odjel. Kdybych to zprůměrňoval, bylo tak kolem dvaceti hráčů. Staralo se o nás deset trenérů, takže z tohoto hlediska o nás bylo dobře postaráno.

Byl hodně pozitivní a motivační přístup. Na chyby upozorňovali a opravovali je, ale rozhodně nikomu nic nevyčítali a naopak motivovali do další práce a zlepšování.

Byl jsem spíše překvapen, protože jsem nevěděl, co od trenérů čekat. Byla to pro mě první zkušenost.

Předpokládám, že komunikace probíhala v angličtině. Měl jsi pocit nějaké jazykové bariéry?

Já naštěstí s angličtinou problémy nemám. I když jsem jel do neznámého prostředí, věděl jsem, že na jazyk se mohu spolehnout. Proto se nedá hovořit o bariéře. Rozuměli jsme si všichni.

Byli tam dva hráči z Izraele (když vezmeme Izrael jako evropský stát), pak tam byl jeden Řek a také hodně Američanů, kteří mají evropské zkušenosti, protože hrají v Evropě.

O takových širších souvislostech jsem se nebavili, spíše jsme probírali zkušenosti z klubů, ve kterých jsme hráli.

Doba mimo tréninky byla volná. Nebydleli jsme na jednom místě, protože každý z účastníků si zařizoval ubytování sám. Pravdou je, že nás organizátoři sváželi na tréninky z jednotlivých hotelů do tréninkového centra a po skončení nás zase rozváželi zpátky. Měli jsme kontaktní osobu, která by eventuelně zajistila vše potřebné, ale času mimo tréninky moc nebylo. Většinu času jsem trávili v hale.

Potkal ses s americkým životem i jinak než v hale a hotelu?

Vzhledem k vysokým teplotám, které zrovna v Las Vegas vládly, jsem venku trávil jen zlomek času. V podstatě jen přecházením mezi hotelem a halou.

Ne, nepřivezl jsem si balík peněz a ani jsem tam žádné nenechal.

Všude tohoto bylo plno. Už když jsem vstoupil do letištní haly mě bouchly do očí tisíce světýlek automatů, které jsou tam na každém rohu. Ale zrovna jsem nějak neměl drobné (smích) a ani jsem neměl žádnou chuť se vmísit do početné skupiny důchodců, kteří u automatů trávili dlouhý čas.

Já jsem v noci odpočíval. Podle hluku, který se k hotelu donášel, jsem měl pocit, že žije 24 hodin denně.

Poslední den, než jsem odjížděl, bylo 120 stupňů Fahrenheita, což se po přepočtení točí kolem padesáti (přesně 120 F = 48,89 C). A když jsem zjistil, kolik stupňů to je v našich jednotkách, tak mi bylo ještě větší teplo.

Tam bylo klimatizované všechno: auta, kterými nás vozili, hotelové pokoje i hala.

Dovedeš si představit, že bychom některé haly z Čech přestěhovali do Las Vegas?

To se asi nedá ani představit. Myslím, že ostravská by shořela už po cestě (úsměv).

Myslím že dlouho. A věřím, že i získané dovednosti dokážu přenést do svého trénování a hry.

Kdyby se dala taková zkušenost získat někde blíž bez složitého cestování a ceny, která je s tím spojená, řekl bych stoprocentně ano. Každopádně zkušenost to byla výborná a rozhodně to nechci vzít zpátky.

Potkal ses s Arturem, jak jsi říkal, před odletem na kemp?

S ohledem na respekt z časového posunu jsem odlétal o dva dny dříve, abych se s tím dokázal srovnat. Právě tyhle aklimatizační dny jsem strávil u Arthura.

Arthur bydlí na předměstí Los Angeles a do centra jsme se vypravili jen jeden večer na jídlo. Kousek jsme se prošli v okolí haly, kde hrají Lakers a jeli jsme zpátky.

Užívá si zaslouženého volna s rodinou a teď neřeší žádné velké basketbalové starosti.