Na prvního donátora klubu vzpomíná i Vratislav Šístek, který s Frantou prožil spoustu chvil nejen jako hráči, ale také jako funkcionáři: „Znal jsem Frantu více než čtvrtstoletí. Nejprve jsme spolu hrávali v B týmu mužů a pak jsme se ještě častěji potkávali v době, kdy se začala rodit úspěšná epocha našeho klubu. Možná tolik talentu pro hru neměl, ale dokázal tvrdostí a zarputilostí dosáhnout cíle. Vzpomínám, jak po revoluci, kdy už Franta podnikal, nám koupil dresy na zápasy krajského přeboru. Franta byl v životě stejný jako hráč – silný a zarputilý. Stál při nás na naší cestě od krajského přeboru, přes druhou a první ligu až do nejvyššího patra českého klubového basketbalu. A tak z každé medaile, kterou jsme kdy získali v NBL, vždycky kousek patřil a bude patřit Frantovi.“

Franta také přesvědčil svého staršího bratra Miroslava, současného spolumajitele a presidenta klubu, aby basket v Nymburce podporoval. Společně pak začali budovat tým evropské úrovně.

Na Frantu vzpomíná i dlouholetý kapitán týmu jedenáctinásobného mistra ČR Jiří Novotný: „Franta byl celou svou duší Nymburák. Když se v Nymburce začal hrát ligový basketbal, málokdy chyběl na nějakém domácím zápase. Hrávalo se tehdy v hale Základní školy Komenského a on vždycky sedával hned za naší lavičkou. Viděli jsme, jak zápasy prožívá a jak má tenhle sport neskonale rád. V mém srdci už navždy zůstane.“

Franta nymburský basketbal miloval, radoval se z jeho úspěchu, ale byl i nekompromisní v hodnocení neúspěchů. Pro vedení klubu i hráče samotné nebylo někdy příjemné vyslechnout jeho kritiku a osobitá hodnocení. Jeho názory ale byly vždy respektovány, protože hodnotil „svoje dítě“.

Na  Františka Janstu a jeho působení v klubu vzpomíná i generální manažer Rudolf Šimeček:  „Franta byl dobrou duší nymburského basketbalu. Škoda, že se vzhledem ke své nemoci z něj musel stáhnout. Téměř do poslední chvíle však zůstal jeho věrným příznivcem. Pod někdy drsnou slupkou bylo dobré srdce, sám by se rozdal i poté, co ho osud před lety tak tvrdě postihnul. Svým osobitým humorem nás dokázal vždycky, když jsme měli nosy příliš nahoru, spolehlivě vrátit na zem. Na jeho hlášku ‚Hráli jste zas jako chorý krávy‘ budeme, stejně tak jako na Frantu samotného, vždycky vzpomínat.“