Jaký byl Váš basketbalový život v České republice?

Byl to tady velmi hezký basketbalový život, moc jsem si ho tady užíval. Mohl jsem ukázat svoje schopnosti, to co umím. Z tohoto pohledu to byly skvělé čtyři roky, které jsem si opravdu plně užil.

Jak se z Vašeho pohledu za 4 roky změnila úroveň české ligy?

Myslím, že liga se trochu zlepšila, specielně pokud se bavíme o týmech hrajících špičku ligy, případně play off. Určitě do tohoto výčtu patří Nový Jičín, Prostějov, Pardubice nebo třeba Kolín. Liga se zlepšila, to je jisté.

Ve které sezóně se Vám s týmem za celé čtyři roky pracovalo nejlépe?

Nejvíce potenciálu a talentu v týmu jsme měli minulou sezónu. Většího úspěchu jsme ovšem dosáhli letos. Vždy se při hodnocení díváte na výsledky. Na Vaši otázku odpovím jinak – jako nejlepší sezónu hodnotím tu letošní, získali jsme titul, pohár a hráli čtvrtfinále Eurocupu. Ale nezapomenu na tu sezónu předchozí.

Čím byla práce v Nymburce odlišná od Vašich ostatních angažmá?

 Lišilo se to hlavně z pohledu zahraniční versus domácí angažmá. Domácí angažmá v Izraeli bylo jiné proto, že mluvíte stejným jazykem, jste v domácím prostředí a to Vás předurčuje k tomu, abyste dělal mnohem více věcí kolem. V zahraničním angažmá, v tomto případě v České republice, jsem nemusel a ani nemohl řešit jiné věci. Koncentrace byla jen a pouze na basketbal. A to je pro kouče jednoznačně lepší.

Když se bavíme o rozdílech mezi ČR a Izraelem, jsou izraelští hráči v něčem jiní než čeští?

Trochu tam rozdíl je, ale to je normální, v každé zemi žijí jiní lidé. Spíše bych ale řekl, že se hráči moc neliší, jedná se o basketbal a ten je všude stejný a je jedno, jestli jej hraje Čech, Izraelec, Němec nebo Řek. Mentalita může být jiná, ale basket zůstává stejný. Pokud se budeme bavit o hráčských kvalitách, tak izraelští hráči jsou na trochu vyšší úrovni, mají lepší techniku, jsou lepší obránci. To platí všeobecně. Pokud se budeme bavit o konkrétních hráčích, tak třeba Petr Benda je lepší než jakýkoliv Izraelec na jeho pozici. Platí, že česká špička je srovnatelná s izraelskou.

Cítili jste někdy nedůvěru ze strany vedení klubu k Vašim trenérským postupům?

Už od první chvíle, kdy jsem přijel do České republiky, platilo, že co jsem chtěl, to tak bylo. Tak to nastavil prezident Jansta a já jsem nikdy neměl problémy s nikým z vedení klubu, ať to byl pan Šimeček nebo pan Šístek. Naše soužití bylo založeno na vzájemné spolupráci a vzájemná spolupráce vylučuje problémy nebo třenice.

Nechal jste se někdy ovlivnit vedením klubu v některých věcech?

Kdyby mi někdo v klubu řekl, jak mám dělat svoji práci, tak bych si okamžitě sbalil kufr a odletěl prvním letadlem.

Která činnost Vám v přípravě na zápasy zabrala nejvíce času?

Sledování DVD našich soupeřů. Kdo někdy přišel do kanceláře klubu, téměř vždy mě našel u televize jak sleduji zápasy. Ať už to bylo před utkáním nebo po něm, sledoval jsem DVD téměř neustále.

Kdy jste se v ČR cítil špatně?

To se nikdy nestalo. Nikdy jsem neměl problém, nikdy jsem se zde necítil špatně.

Ani po žádném prohraném zápase?

Samozřejmě. Po každém prohraném zápase se vždy cítíte špatně. Ale člověk musí být silný a druhý den znova pracovat.

Jak dlouho trvá smutek Muliho Katzurina po prohraném zápase? Hodinu, dvě? Den, dva?

Do té doby než usnu. Druhý den, když se vzbudím, už na to nesmím myslet.

Když jsem viděl, že na basket v Čechách chodili tisíce fanoušků na naše eurocupové zápasy v Pardubicích.

Co považujete za svůj největší úspěch za ty čtyři sezóny, které jste v Nymburce strávil?

Za prvé si myslím, že můžu tvrdit, že každý hráč, který pode mnou v Nymburce hrál, se zlepšil. Za druhé jsem přinesl trochu jiný styl basketu a nyní se mu přizpůsobuje mnoho českých klubů. A za třetí naše úspěšné tažení Evropou, kdy jsme poráželi týmy velkých jmen, lepších soupisek a větších rozpočtů a tyto týmy jsme většinou donutili k tomu, aby hráli naším stylem, ne jejich.

Je větší úspěch vyhrát čtyřikrát titul nebo být úspěšný na evropské scéně jako letos?

Je to jiné. Prezident Jansta dával vždy následující cíle: vyhrát titul, vyhrát pohár a hrát dobře v Evropě. Takže v Čechách jsme udělali to, co se od nás očekávalo a v Evropě jsme předčili očekávání. Nevím, co je důležitější, ale fakt, že jsme byli úspěšní v Eurocupu změnilo pohled Evropy na Nymburk, změnilo to image klubu. Všichni v basketbalové Evropě nyní znají Nymburk.

Kteří hráči jsou dle Vašeho mínění připraveni hrát na nejvyšší evropské úrovni?

V první řadě platí to, že pokud hrajete čtvrtfinále Eurocupu, tak jste na velmi vysoké evropské úrovni. Za tu dobu co jsem zde byl, jsme měli hráče, kteří od nás odešli za ještě vyšší úrovní, namátkou Rančík, Washington, Mack… Co se týče českých hráčů, tak ano, můžou hrát na top evropské úrovni. Proč by ji ale měli hrát jinde, když ji mají doma a cítí se tu dobře?

Jste rád, že předáváte vládu nad týmem svému asistentovi Neno Ginzburgovi? Tým tak nejde do rukou někomu „cizímu“…

Před rokem mi prezident klubu řekl, že dalším koučem bude Neno a že ho na to mám připravit. A já jsem proto udělal vše, co bylo v mých silách. Myslím, že on je ten správný člověk, který by po mě měl převzít tým. Prvním důvodem je fakt, že je skvělý kouč. Za druhé je to on, kdo zde se mnou byl čtyři roky. Tím pádem je zajištěna jistá kontinuita a nemůže nastat situace, že než se nový kouč vše naučí a zjistí co jak chodí, tak je sezóna pryč. Ze strany klubu je toto rozhodnutí velmi strategicky dobré.

Jaký byl vůbec Váš civilní, nebasketbalový, život v České republice?

Lišil se hodně od mého života v Izraeli. Tady existoval jen a jen basket. Nebyl čas na nic jiného, na rodinu, kamarády a podobně.

Jak moc se liší život v Čechách a v Izraeli?

V tomto regionu má život svůj rytmus. Vše je více pozvolnější, je zde více klidu. V sedm hodin je vše zavřeno a všichni jsou v klidu doma. V Tel Avivu začíná život v půlnoci. Takže rozdíl tu je, ale já jsem byl tady spokojený, zdejší styl života mi vyhovoval více, než ten rušný, izraelský.

Na co jste si za tu dobu v Čechách zvykl a naopak s čím jste se nesmířil?

Myslím, že byste neměli importovat trenéry, ale kuchaře! Smích Tradiční česká kuchyně není zrovna mým šálkem čaje… Česká republika je součástí Evropy a není zde moc rozdílů oproti jiným evropským státům. Pochopitelně je největším rozdílem počasí, to je v Izraeli absolutně jiné.

Jak se lišila představa života v Čechách před tím než jste sem přijel od skutečné reality?

Než jsem se zde na čtyři roky usadil, tak jsem zde několikrát byl. Věděl jsem tedy, do čeho jdu. Potvrdilo se mi to, co jsem vypozoroval ještě před tím, než jsem podepsal smlouvu. Potvrdilo se, že jdu do klubu s velmi vysokou úrovní organizovanosti. To je z mého hlediska, tedy z pohledu profesionála, jedna z nejdůležitějších věcí. Co se týká života v Čechách, tak o tom jsem nevěděl nic, takže můžu pouze hodnotit to, jak jsem se zde cítil. A to jsem zmínil v předchozí odpovědi. Zdejší způsob života mi velmi vyhovoval.

Pokud byste chtěl pozvat své kamarády do Čech, na co byste je pozval?

Praha je jedním z nejhezčích evropských měst, ale to všichni vědí, takže to není nic překvapujícího. Vzal bych je do Poděbrad, kde jsem čtyři roky žil. Je to krásné město, klidné, ideální místo na relaxaci.

Čeká Vás dovolená. Na co se nejvíce těšíte?

Co budete v následujících dnech dělat?

Relaxovat! Hned první den mě čeká oslava, moje dcera dostala právnický diplom, takže pojedu do Jeruzaléma, kde se oslava chystá. Chci se také potkat s kamarády a těch je hodně, takže rozhodně bude co dělat!

Máte představu, kde podepíšete svou novou trenérskou smlouvu?

V tuto chvíli ne. Rozhodnutí udělám až v Izraeli, chci se rozhodnout s čistou hlavou a v klidu.

Kterou zemi byste preferoval?

V životě profesionálního kouče platí, že ne vždy to co chcete se může uskutečnit. Pro mě je ale každé místo dobré,  jsem přizpůsobivý člověk a nemám problémy s tím se někde adaptovat. Až na to přijde čas, udělám pro sebe to nejlepší možné rozhodnutí.

Co Vám bude probíhat hlavou, až se letadlo na Ruzyni odlepí od runwaye?

Na to, že ty čtyři roky uběhly tak strašně rychle, že se mi to ani nechce věřit. A to je důkaz toho, že mi zde bylo dobře. Protože pokud se Vám někde čas táhne a ubíhá pomalu, tak je to znak toho, že nejste šťastní.

Jak Vás potěšil plakát, který Vám vyrobili fanoušci na rozloučenou?

Byl to pro mě hodně emocionální moment. Bylo to od nich nádherné gesto. Měli jsme za ty čtyři roky krásný vztah, cítil jsem z nich vždy velkou podporu. Rád bych jim za to moc poděkoval a přeji jim, aby si basket v Nymburce užívali minimálně stejně, jako v posledních čtyřech sezónách.

Jaká jsou Vaše poslední slova před odletem? Chtěl byste něco vzkázat?

Děkuji panu prezidentu Janstovi za příležitost, kterou jsem v klubu dostal. Rád bych poděkoval vedení klubu, panu Šimečkovi a panu Šístkovi za to, jak jsme celou tu dobu spolupracovali. Děkuji také panu Zídkovi za pomoc, kterou mi dával, děkuji svému trenérskému týmu, Nenovi a Orovi, děkuji všem v nymburském Sportcentru, děkuji fanouškům. A hlavně děkuji hráčům. Bez nich by nebylo vůbec nic.

Zítra najdete na našich stránkách povídání s kapitánem týmu Ladislavem Sokolovským