Co zůstává ve vzpomínkách na slavné období Orbisu?

Byli jsme výborná parta. Šest z nás dvanácti bylo v reprezentaci. O tom, že jsme byli velcí přátelé svědčí i to, že se po 50 letech dokážeme sejít. Na Orbisu se hrál dobrý basket, měli jsme svoje publikum a atmosféra zápasů byla opravdu příjemná.

Byli jste mistři, hráli jste evropský pohár. Jaké byly podmínky v podstatě ve špičkovém klubu československé ligy?

Podmínky byly podobné ve všech týmech – práce a basket. Já si vzpomínám na zápasy na Slovensku. V té době jsem učil na vysoké škole ekonomické a v sobotu jsme hráli ve Svitu, v neděli v Košicích a cestovali jsem vlaky. Vrátili jsme se v 6 ráno a od půl osmé jsem učil. Učil jsem do jedné a odpoledne byl takový „přátelský“ trénink. Pokud jsme odjížděli na evropské poháry, znamenalo to, že se za mě muselo od úterý do pátku suplovat. To si teď nikdo ani nepředstaví.

Když jsme odcházeli z ÚDY, na Orbisu pracoval Bohouš Rylich. Svatopluk Mrázek, tehdejší úspěšný trenér žen, byl šéf katedry a znal se se mnou. On byl také prvním našim trenérem a získali jsme pod jeho vedením titul.

Co vás hnalo k výborným výsledkům?

Hnací sílou bylo to, že se o nás hodně povídalo a nadstavbou to byla možnost jako klub vyjet do zahraničí. Zahraniční kluby nás braly, vyhrávali jsme turnaje ve Francii, Itálii, Belgii. Jako klub jsme byli silní. Český basket té doby byl na vynikající úrovni.

Proč se v letech slávy Orbisu měnil kádr všech ligových týmů tak málo?

Nebylo proč přestupovat. Že by někdo za stejných podmínek, tedy zas nic, šel hrát z Orbisu do Sparty?! nic takového. Mančafty se držely pohromadě.