Tak jako každý zápas na venkovní palubovce začíná cestou autobusem. Ráno před půl devátou už stál na parkovišti sportovního centra oranžový Magelys ochotný přijmout osmnáctku hráčů a členů klubu k cestě na letiště. Hráči i realizační tým zaujali místa uvnitř autobusu nikoliv podle systému, kdo dřív přijde, ten dřív mele, ale podle zasedacího pořádku. „Každý má své místo v autobuse, většinou z minulé sezony,“ odpovídá nejzkušenější Láďa Sokolovský. „Já jsem svoje místo podědil po Standovi Votroubkovi,“ pokračuje Láďa a hned přidá vysvětlení, proč je jeho místo u středních dveří tak výhodné: „Když někde zastavíme, mohu jít první na záchod.“  Vůbec střední část autobusu je pro hráče nejlukrativnější. Právě přítomnost dveří je určujícím faktorem „dobré adresy“. Vzhledem k tomu, že se čeští hráči tolik nemění, soustřeďují se právě zde. Jen s jednou výjimkou, kterou je Radek Nečas. Ten vládne na nejprestižnějším místě a to je zadní pětka. „Tam se totiž můžu dobře natáhnout,“ řekne Šutys bez přemýšlení hlavní výhodu. Zahraniční hráči pak vyzobávají zbylá místa, především v zadní části autobusu. Na otázku, zda nedochází k nějakým bojům o místa při začátku nové sezony, odpoví Láďa Sokolovský: „Jsou to inteligentní kluci a ptají se, kde je volno.“ Vzhledem k tomu, že zadní část autobusu je obsazena hráči, vpředu sedí realizační tým a trenéři. V přední části autobusu a s největším přehledem o cestě vpředu mají místa Vráťa Šístek a Ondra Šimeček. Na dalších sedačkách trenéři a za nimi fyzioterapeut Jiří Abé Šmíd.

Tolik malá odbočka k zasedacímu pořádku a vraťme se k cestě na letiště. Přesně v 8:45 mohl týmový vedoucí Šístek vydat povel odjezd. Cesta až ku Praze probíhala bez problémů. Za zaznamenání stojí snad jen černá kočka, která si to namířila přes silnici hned u Sportovního centra a hned schytala několik jadrných slov. Pak už se rozhostilo v autobuse ticho, někteří spali, jiní poslouchali hudbu nebo jen tak nepřítomně pozorovali krajinu. Příjezdem do Prahy se rychlost rapidně snížila. Obvyklé zácpy na jižní spojce zpomalily přesun, ale po zkušenostech z jedné z minulých cest byla časová rezerva do odletu velká. Po překování krizové části okruhu se autobus už rozjel docela rychle a na letiště dorazil po desáté hodině. Po podání zavazadel si všichni došli něco zakousnout. Největší zájem byl o McDonald, především od českých hráčů a realizačního týmu, cizinci si to zamířili k Subway. Více než hodina a tři čtvrtě do odletu pak kromě posedávání zpestřila jen pasová kontrola a průchod detekčními rámy.

Před dvanáctou hodinou jsme se všichni nasoukali do letadla. Nebylo to žádné velké letadlo, v podstatě jen dva a půl krát delší než autobus, pro milovníky přesné specifikace to byl typ ATR72 s délkou letounu 27,17 m, rozpětím křídel 27,05 m, výškou ke stabilizačnímu křídlu 7,65 m o maximální vzletové hmotnosti 22 tun. Po nastoupení kapitán letadla oznámil, že let bude mít zpoždění kvůli hustému leteckému provozu nad Rakouskem a špatné viditelnosti nad Zagrebem a místo plánovaných 12:10 odstartujeme v 12:40. Jak řekl, tak se stalo. Ve 12:32 skutečně kopl do vrtule, a to doslova, protože letedlo ATR, francouzsko-italského výrobce, je turbovrtulovým strojem. Motory Pratt & Whitney Canada během celého letu vykonávaly výbornou práci. Letoun po deseti minutách vystoupal do letové hladiny 6400 m a rychlostí 560 km/h ukrajoval necelou tisícovku kilometrů do Zagrebu. Letecká trasa v podstatě kopírovala cestu, kterou by jelo auto: Praha – Jihlava – Vídeň – Graz – Maribor – Zagreb. Stejně tak jako v autobuse cestou na letiště si hráči četli, poslouchali muziku nebo spali. V tomto ohledu byl nejvýkonnějším spáčem trenér Ginzburg, který zaspal jednak cestu do Prahy, pak v letadle a trochu únavy si nechal i na čtyřhru cestu ze Zagrebu do Zadaru. Po celou dobu letu bylo krásně vidět krajinu pod sebou, až před Zagrebem se objevily husté mraky.