Matěj Svoboda přišel do Nymburka z Ostravy v patnácti letech. To už měl za sebou start v NBL a je tak vůbec nejmladším hráčem nejvyšší soutěže basketbalistů. V Nymburce si pak Matěj prošel týmy U19, muži B i muži A. 

V poslední sezoně se zapsal v Kooperativa NBL ve 24 zápasech průměrně 9 minut, které využil ke skórování 105 bodů. Jeho dosavadním kariérním bodovým maximem bylo 598 bodů v letošní prvoligové sezoně za B-tým mužů. V tomto družstvu patřil společně s Martinem Peterkou k jednoznačným lídrům týmu a právě s jeho vydatnou pomocí se svěřenci trenéra Beneše (nyní hlavního trenéra BC Kolín) probojovali na druhé místo první ligy.

Kromě klubové úrovně Matěj pochopitelně nastupoval za všechny mládežnické reprezentační výběry od U16 do U20 a právě evropský šampionát U20 v minulé sezoně ve Finsku byl pravděpodobně klíčovým pro jeho aktuální basketbalovou kariéru. Matěj byl na mistrovství starého kontinentu druhým nejlepším střelcem turnaje a to agenty, kroužící v Helsinkách, bezesporu zaujalo, aby hodili laso. Předpokladem ke studiu na vysoké škole v USA byla maturita a ukončené středoškolské vzdělání. To je Matějovi v řádném termínu v květnu tohoto roku povedlo a už nic nebránilo začít žít „americký sen“.     

Příprava v Daytonu už před několika dny začala a Matěj tak odcestoval včera do sídla své university. Před dalekou cestou jsme ještě Matěje Svobodu podrobili malému výslechu.

Matěji, co pro tebe znamená být hráčem americké university?
Krok do neznáma… (smích)

Proč jsi do toho šel?

Bylo více faktorů, které ovlivnily rozhodnutí. Dostal jsem dobré nabídky a vidina, že bych mohl studovat v Americe, naučit se jazyk, byla dostatečně lákavá.

Na kterém místě v rozhodovacích aspektech byl basket?
První v pořadí.

Jaký obor budeš za mořem studovat?

Nevím. Na začátku je možnost uvést „undecided“ (nerozhodnutý). Po prvním semestru uvidím. Rozhodnu se podle toho, co mi bude vyhovovat nebo co mi doporučí ostatní.  

Alespoň jakým směrem se bude studium ubírat, víš?

Kdy ses rozhodl jít cestou studia v Americe?
Až v posledním roce. Všechno přišlo po Evropě U20. Tam bylo hodně skautů, začali se mi ozývat a nabízeli mi studium v USA. Čím více jsem o tom slýchal, tím více jsem přemýšlel a přesvědčovalo mě, abych to zkusil.

Nebyl to tedy dětský sen?
Ne, to určitě ne. Lidi mí říkali už před 3-4 roky, zda bych nechtěl jít studovat výšku (překlad u „ostravštiny“ = vysokou školu) do Ameriky. Ale tehdy jsem to zavrhoval a neměl jsem takový plán. Až po Evropě, kdy mě kontaktovali agenti ze škol, mě to začínalo lákat.

Zjišťoval jsi, co by Tě čekalo?

Zpočátku jsem si nechal povídat a postupem času jsem i sám vyhledával informace.

Kdo byl Tvým odborným poradcem?

Nejvíce jsem si pozjišťoval sám. Konzultoval jsem to pochopitelně s rodiči a s přítelkyní. Mluvil jsem s klukama, kteří studují a hrají basket v Americe. Vyzpovídal jsem kluky od nás z týmu Gena, Bryona, Tonyho, kteří už udělali zkušenost s NCAA a studiem.

Nymburští Američané tuhle cestu chválili?

Proč ses rozhodl zrovna pro Dayton?

Tým v Daytonu má ty největší ambice. Několik let po sobě postoupili na závěrečný turnaj NCAA. Možná ještě větším faktorem byla nabídka, abych se zapojil do prvního týmu už v prvním roce. Na většině škol nováčci se rok zapracovávají. Ale v Daytonu odchází 4 senioři ze základní pětky a na universitě tvoří nový tým, potřebují vytvořit základní osu a to může být pro mě velká šance.

Poznal jsi školu osobně?

Ano, v únoru jsem byl čtyři dny v Daytonu. Prošel jsem si školu, všechno to zázemí. Vytvořil jsem si vztah s trenéry. Řekli mi styl, co by ode mě očekávali, byl jsem se podívat na zápas proti Duquesne, strávil jsem s hráči večer.

Co tě zaujalo při tvé návštěvě?

Nejvíce asi třináct tisíc lidí na zápase v jejich hale. Hala byla plná, vládla tam neuvěřitelná atmosféra. Za košem seděli studenti v klubových barvách, pomalovaní, s bubny, kteří skákali a zpívali celý zápas. Úžasná atmosféra. Také mě překvapilo, kolik lidí se točí kolem týmu. Já jsem jich napočítal dvacet, kteří něčím přispívají k chodu družstva. Hlavní trenér má šest asistentů, tým lidí, kteří něco zapisují, je tam atletický trenér, výživový poradce, psycholog, studijní asistentka. Pak je tam několik mladších kluků ze školy, kteří chodí na tréninky, jezdí na zápasy, nosí věci, podávají míče. Je vidět, že i když jen nosí míče, cítí se být součástí týmu, baví je to, berou to jako odměnu, že se dostali do týmu i přesto, že nejsou hráči.

Je Dayton velká škola?

Studuje tam okolo 10.000 studentů. Mně se to zdálo hodně, ale oni říkají, že jsou jednou z menších škol. Ty největší mají i pětkrát více studentů.  

Nemáš obavy, že tam ztratíš?

Z toho asi ne (smích), ale bude to něco jiného, něco nového. Nikdy jsem sám tak daleko nebyl. Alespoň, že jsem si to trochu natrénoval v Nymburce. Jenže z Ostravy do Nymburka to jsou tři čtyři hodiny autem a ne 10 hodin letadlem. No, zvládli to jiní, proč bych to neměl zvládnout já.

Znáš někoho, kdo na universitě studuje nebo tam půjde?

Se všemi, kteří tam jsou, jsem se setkal, když jsem byl na večeři s celým týmem, byl jsem se podívat na tréninku, sledoval jsem zápas, byl jsem na jejich koleji. Trávil jsem s nimi večer. Pak vím, že se mou nastupuje Kostas Antetokounmpo, Řek nigerijského původu, jehož bratr Jannis jednou z nastupujících hvězd týmu NBA Milwaukee Bucks. Z nově příchozích jsem nepotkal nikoho. Když nepočítám Kostase, který už nějakou dobu v Americe žije, budu jediným Evropanem v tomto ročníku.

Má tento tvůj přestup větší kariérní význam než přestup do Nymburka?

Větší asi ne, ale může mě posunout někam dál. Když jsem šel v patnácti do Nymburka, měl jsem v plánu stát se z juniora mužem. Teď už mužem jsem a jdu do Ameriky, abych se stal lepším hráčem a byl více připravený na mužský basketbal. Slibuji si, že se vrátím silnější, že vypiluji svoje basketbalové dovednosti a že budu dobře umět anglicky. Nic snadného ale nečekám, bude to velká výzva a věřím, že v ní obstojím.