Co Vám zůstává ve vzpomínkách na slavná léta v Orbisu Praha?

V Orbisu se v roce 1956 sešla dobrá parta spoluhráčů, kteří si velice dobře rozuměli. Rychle jsme se stali družstvem, které hrálo na špici a kromě Brna jsme neměli tolik soupeřů. Vyhověli jsme si nejen po herní stránce. Protože jsme byli všichni vysokoškoláci, rozuměli jsme si i mimo hřiště. Prostě byla to skvělá parta lidí jak basketbalově tak lidsky.

Byl jsem v  týmu Slávia ITVŠ Praha a nikdo mě odtud nevyháněl. Když se v roce 1956 v ATK Praha (nebo oficiálně ÚDA Praha) končilo s oddílem košíkové, přešel celý silný střed: Tětivové, Škeřík, Matoušek a Šíp do Orbisu. Já už jsem s těmito hráči čtyři roky hrál v reprezentaci a byli jsme v kontaktu. Pan Luttna, které se točil kolem košíkové v Orbisu, mi dal nabídku a já ji akceptoval.

V Orbisu, který byl státním podnikem, se našel se kolektiv lidí, kteří projevili zájem o basketbal. Byli pro nás vytvořeny na tu dobu nezbytné podmínky, které jsou ve srovnání se současností skoro legrační. Těmi podmínkami byla hala a peníze na cestovní náklady na cesty při utkáních hraných venku.

Co vás hnalo k dobrým výsledkům, peníze to v té době asi nebyly?

Ano, v té době o peníze nešlo, protože jsme žádné nedostávali. Chtěl jsem hrát vrcholový basketbal a nechtěl pochopitelně prohrávat. Největšími konkurenty byly týmy Sparty, Zbrojovky Brno, Slovanu Bratislava nebo Svitu. To byla špice a mezi hráči těchto týmů byla velká soutěživost. Druhý důvod byly evropské poháry. V podstatě to byla jediná možnost, jak se dostat za hranice. Jen vítěz ligy měl pozvání na pohárové zápasy. Při utkáních si nás všímaly jiné týmy. Občas poslaly pozvání na přátelské zápasy a to byla opět možnost vycestovat. Pochopitelně mě lákala i reprezentace. V ní jsme měli silné družstvo, ale o místo bylo třeba bojovat na několika výběrových soustředěních a uspět v nich mohli jen ti nejlepší. To byl také motor našeho snažení.

V padesátých a šedesátých letech se týmové kolektivy moc neměnily. Proč?

Tehdá byla jiná doba. Každý oddíl si kluky chránil a možnosti přestupu nebyly velké. V té době přestupy hráčů nebyla móda. Věřím, že by ani Šíp, Škeřík nebo Tětivové z Dukly neodešli, kdyby nebyl klub zrušen. Já jsem mohl přestoupit do Sparty, měl jsem nabídku, ale to by znamenalo opustit kolektiv hráčů a to se mi nechtělo.