Jiří „Abé“ Šmíd se narodil v Pardubicích a poblíž dostihového závodiště má stále svůj domek. Koně jsou jednou z jeho vášní. Dokonce v mládí pět let jezdil parkury, ale pak přešel na volejbal. „Jsem 47 let ženatý stále se stejnou ženou, máme dvě děti a dvě vnoučata a jedna z mých vnuček se úspěšně věnuje basketbalu. No a příští rok v květnu bych měl také dosáhnout titulu pradědek,“ říká hrdě Jiří Šmíd.  

Abé po absolvování gymnázia vystudoval školu pro radiologické asistenty, ale později pokračoval na vysoké škole v oboru fyzioterapie a také na pedagogické fakultě obor pedagogika, psychologie a sociologie, kde získal k jedenácti nymburským basketbalovým i jeden akademický Bc. 

Do světa péče o těla sportovců poprvé nakoukl v roce 1974, kdy se uvolnilo místo maséra hokejového klubu Tesla Pardubice. Na jeho masérském stole se střídala jedna hokejová hvězda za druhou – Martinec, Paleček, Vohralík, Janecký, Šejba, Hlinka, Dzurila, Nedomanský, Kaberle, David Volek, střelec vítězného naganského gólu Svoboda.... Krom hráčů měl možnost spolupracovat s trenérskými legendami jako Jarda Holík, Karel Gut, Ján Starší a mnoho dalších. Během práce u hokeje vystřídal seniorské a juniorské reprezentace mužů, zúčastnil se sedmkrát mistrovství světa a třech mistrovství Evropy juniorů. 

Byl také 8 sezon u reprezentačního výběru žen ledního hokeje (4x na ME) a osm sezon strávil s  reprezentací házené žen (2x ME a 1x MS). Abé se zúčastnil také se dvou Univerziád v Sofii a Shenzenu. „Pomáhal jsem spoustě sportovců i z jiných sportů (namátkou), plochodrážníci bratři Drymlové, atleti Kárníková, Ceplová, Jarda Petrouš, fotbalista Luboš Kubík,“ loví čerstvý sedmdesátník ze své paměti a rozhodně není na konci.

Další kapitolou v Jirkově kariéře je basketbal. „K basketbalu, sportu mého srdce, jsme „přestoupil“ v roce 1986. A u něj stále prožívám ty nejkrásnější okamžiky,“ zasnil se trochu Abé. Nejdříve byly jeho domovským klubem Pardubice , ať už Rudá hvězda, Ostacolor nebo Synthesia. A pak už zpočátku „výpomoc“ a poté full time v Nymburce. Nemůžeme zapomenout ani deset sezon s basketbalovou reprezentací mužů (1x ME Španělsko) a pět sezon s U20.

„Procestoval jsem se sportem toho hodně, mimo Antarktidy, Arktidy a Jižní Ameriky jsem byl snad všude. Musím přiznat, že cestování spolu s fotografováním je moje druhá vášeň,“ dodal Jiří Šmíd.

Před odletem do Izraele jsme se Abého zeptali ještě na pár otázek.

Je ti sedmdesát, ale stále jsi v aktivní službě. Co tě na tvé práci tak baví?
Pořád objevuješ nové věci a pomáháš lidem.... Když vidíš, že dáváš hráče, kteří mají nějaké problémy, do kupy, aby se vrátil co nejdříve k tomu, co je baví, to je krásný pocit. Všichni z toho mají radost, hráč, hlavně trenér a v neposlední řadě i my fyzioterapeutové.

Jak těžké to má fyzioterapeut?

Když jsem začínal, tak jsem si po skončení „směny“ ani nezavázal tkaničku u bot. Je to stále fyzicky hodně náročné, i když je teď řada přístrojů a metod, které to zjednodušují. Prostě má-li člověk něco dělat rukama, tak to holt bolí.

Dříve byli u týmu maséři, dnes jsou fyzioterapeuté. Je v tom nějaký rozdíl nebo je to jen cizí slovo pro tu samou práci?

Rozdílná je náplň práce. Masér jen masíruje, fyzioterapeut řeší komplexně problémy například po úraze. Rozdíl je i ve vzdělání.

Baví tě více být masér nebo fyzioterapeut?

Já to nerozlišuji. Jsou to dvě činnosti spojené pupeční šňůrou. Jeden bez druhého se neobejde.

Býváš, tedy jako fyzioterapeut, hodně tlačený od trenérů, aby byl hráč co nejdříve v pořádku?

Neodpovím přímo. S každým trenérem je potřeba si vybudovat vztah vzájemné důvěry. Všichni zúčastnění chceme, aby se hráč vrátil na palubovku co nejdříve, ale některé věci prostě neuspěcháš. Pokud tedy jsi s trenérem na jedné lodi, takový tlak už nebývá.

Když někoho masíruješ, o čem se bavíte?

Většinou je na začátku minuta ticha a čeká se, kdo první začne a na jaké téma. Většinou počkám na téma já. Taky je potřeba vědět, jak je kluk naložený, jestli to je po prohraném zápase nebo zda má nějaké osobní problémy. To je pak lepší se bavit o něčem jiném, o jiném sportu nebo vyprávět svoje zážitky.

Stává se tedy z tebe občas vrba jako u alegorie o Králi Lávrovi?

Jestli v týmu někdo něco ví, tak jsme to my! Jenže jsou věci, které nemůžeš nikde ventilovat.

Na čí straně stojíš?
Já si řeknu svůj názor, ať je pro nebo proti.

Nakonec bys mohl těm, kteří nevědí, vysvětlit, proč máš přezdívku Abé.

Vzniklo úplně na začátku u hokeje. Když jsme nastoupil do Tesly, běžel film Hrabě Monte Christo, kde byla postava Abbé Faria, kterému se lidé svěřovali. Hokejisté, když šli na masáž říkali, že jdou do zpovědnice. No a od toho byl už jen krok na Abého – vyzpovídat se u Abého. Chytlo se to tak, že od té doby nemám jinou přezdívku. Je to krátké a už na to dobře slyším (smích). Někdy mám strach, až se mě někdo zeptá na jméno, abych neřekl Abé (smích)...