Neděle byl opět dnem cestování nymburského týmu. Na cestě ze Záhřebu do Jeruzaléma, pokud počítáme čas od odjezdu z hotelu v Záhřebu do příjezdu do hotelu Crowne Plaza v Jeruzalému, trvalo putování skoro 16 hodin. Za tu dobu si hráči vyzkoušeli tři letadla a urazili skoro tři tisíce kilometrů.

Svou pouť zahájili cestou do Prahy. Na rozdíl od minulých cest nenabralo letadlo žádné zpoždění a do Prahy přiletělo dokonce o čtvrt hodiny dříve. Na Ruzyni se hráči přemístili jen z příletového prostoru do odletové haly. Mezi tím vyměnili dresy a tentokrát je vzali do letadla do kabinového zavazadla. „Kdybychom přijeli bez dresů, které by se ztratily cestou, byla by z toho tučná pokuta. Myslím, že je to kolem pěti tisíc euro,“ komentoval skutečnost vedoucí týmu Vráťa Šístek.

V Praze přichystalo vedení klubu pro hráče večeři na letišti. Hodinu čekání si každý trávil po svém. Někdo četbou knih, jiný rozhovory s novináři a Sokol s Alešem při partičce šachů. Většina českých hráčů se snažila za přijatelnější tarif vyřídit pozdravy a už zase hajdy dál. Letadlo tureckých aerolinií nabralo zpoždění půl hodiny na odletu, ale ještě před Istanbulem bylo časově v normě. Po několikaminutové cestě autobusem od stojánky letadla k odbavovací hale, museli všichni projít labyrintem letištní haly k dalšímu spoji.

Po zhruba hodině čekání se utvořila při poslední kontrole před vstupem do letadla krátká fronta. Izraelští úředníci si pak postupně vytipovali několik osob k důkladnější kontrole kabinových zavazadel. Klíč jejich výběru se nikomu nepodařilo najít. Nicméně poslední „účastník“ této akce opustil kontrolní pracoviště minutu před odletem letadla. Letištní autobus nikde, ten přijel asi po pěti minutách. Jeho řidič odjel směrem k letadlu, zastavil jen pár desítek metrů za halou a pro nás z nepochopitelného důvodu čekal. Čas odletu už minul. Po domluvě s jakýmisi pracovníky letiště odjel podél haly nějaký půl kilometr. Během jízdy stále něco špital do vysílačky. Po dvou minutách jízdy se otočil a mířil zase zpátky k letištní hale. „Tak a jedeme zpátky a spíme tady,“ utrousil Vráťa Šístek. U haly autobus nezastavil, ale zkusil ještě jeden pokus najít to správné letadlo. V autobuse už v části naší výpravy zavládla obava, že do Jeruzaléma se pojede autobusem. Nakonec po patnácti minutách strávených půlnoční prohlídkou istanbulského letiště jsme konečně našli naše letadlo. Čekalo na nás. Všichni, co byli v autobuse si oddechli, o pocitech zbytku výpravy, která už byla v letadle, nic nevíme.

Po hodině a půl ve vzduchu, přistálo letadlo na letišti v Tel Avivu. Moderní letiště velkým ruchem neoplývalo. Konečně v půl třetí už nebřeště všichni lidi spí. Po další kontrole nás konečně izraelská obezřetnost pustila na území jejich státu. Ani pozdní noc nebo spíše ráno neodradilo zástupce domácích médií, aby si nepočkali na Afika, Treho či Nena. Zbytek výpravy však trochu těžce nesl další zdržení, takže zpovědi byly jen krátké. Cesta do hotelu už probíhala bez problémů, a tak jsme mohli ve čtyři hodiny ústního času konečně spočinout na postelích hotelu.