Byla to sezona plná očekávání. Nymburk, jako druhý tým v historii Adriatické ligy po Maccabi Tel Aviv, dostal divokou kartu na účast v prestižní lize států bývalé Jugoslávie (Slovinsko, Srbsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora). Tou druhou neznámou byla výměna hlavního trenéra. Veleúspěšný trenér Muli Katzurin, který kromě čtyř titulů Mattoni NBL dovedl tým až do čtvrtfinále Eurocupu, odešel a na jeho místo přišel bývalý asistent Ronen Ginzburg.

Ze sestavy sezony 2009/10 se v Nymburce už neobjevili Arthur Lee, Ron Lewis, Philip Ricci, Giorgios Tsiaras, naopak nováčky se stali: Aleš Chán (zase tak úplný nováček nebyl), Američané Weyinmi Efejuku (pozice 2), Adam Koch (pozice 4) a Tre Simmons (pozice 3). Měsíc po zahájení sezony přišel Izraelec s francouzským pasem Afik Nissim (pozice 1).

Na začátku listopadu se s nymburským dresem rozloučil Weyinmi Efejuku. O čtrnáct dní později byl na soupisku dopsán mohutný podkošový hráč Srb Vladimír Štimac. Příchod podkošového hráče si vynutilo zranění Petra Bendy. Začátek prosince opět hýbal naší soupiskou. Po nepřesvědčivých výkonech odešel Adam Koch. Po dalších 14 dnech přibyl na soupisku loňský výrazný střelec Myles McKay. Avšak ani tento hráč se v Nymburce dlouho neohřál a na začátku ledna odešel i on. Do příchodu dalšího hráče uplynul měsíc a v polovině února přišly další „Vánoce“ – Dionte Christmas – další hráč na pozici dva. Tento post však byl v Nymburce zakletý. Ani Dionte nedohrál do konce sezony a na začátku dubna Nymburk opustil a zamířil do Řecka. Vzhledem ke skončenému přestupnímu termínu, zůstal náš kádr jedenáctičlenný.

Nymburk základní část Mattoni NBL nehrál a nastoupil až do nadstavbové skupiny, ve které se nezapočítávaly žádné výsledky předchozích duelů. 

Vstup do Mattoni NBL byl ve znamení souboje s nejlepším týmem základní části Prostějovem. Před sebou jsme měli ještě dvě utkání v Adriatické lize a v nahuštěném programu čtyř zápasů v osmi dnech to nebyl jednoduchý zápas. I když první zápas v nadstavbě ligy muselo rozhodnout až prodloužení, dokázali jsme dobře připraveného soupeře porazit. I v dalších třech zápasech ligy to nebyla procházka růžovým sadem. Vítězství o dva body v Děčíně, když jsme ještě ve 22.minutě prohrávali o 19 bodů, přineslo další dramatický zápas. Také doma s Novým Jičínem jsme ve třetí čtvrtině prohrávali o 14 bodů, přesto jsme o 3 body vyhráli. Z tohoto pohledu byl nejjednodušší zápas proti Pardubicím, který skončil našim desetibodovým vítězstvím. V odvetných kolech už byl náš výkon lepší, ale kromě zápasů s Ostravou jsme se žádných výrazných vítězství nedočkali. Na druhou stranu jsme se nedočkali ani žádné porážky.

Play-off nám na první kolo přihrálo USK Praha a nebyl to žádný těžký soupeř. Po třech naprosto jednoznačných výsledcích, když soupeř nedal ani v jednom utkání více než 60 bodů, jsme postoupili do semifinále proti Děčínu. To už byl jiný protivník. Hned v prvním utkání Severočeši zle kousali a prokousali se až do prodloužení. V zápase padlo málo bodů, ale stále jsme dokázali dát o tři více než hosté. V dalším semifinále ukázal Děčín krásu basketbalu s povedenými akcemi, ale my jsme byli lepší v efektivitě a vyhráli jsme druhý duel o 5 bodů. Ve třetím zápase se náš stroj rozjel a bez problémů svého soupeře dostal pod sebe. Ve 26.minutě jsme vedli už o 28 bodů.

Finále Mattoni NBL přineslo po dlouhé době poměrně dramatickou sérii. Sice jsme se ujali vedení 2:0 na zápasy, protože Prostějov působil v prvních zápasech mnohem unavenějším dojmem díky své pětizápasové bitvě s Pardubicemi v semifinále. Jenže ve třetím utkání doma se Orli vzepřeli osudu a trochu se štěstím ho vyhráli o 3 body. Čtvrtý zápas byl z celé série a možná i z celé naší účasti v Mattoni NBL, nejhorší. Chyběla nám bojovnost, náboj, a tak domácí vyhráli 11 bodů. Prostějov nás drtil trojkovou střelbou, z devětadvaceti pokusů proměnil čtrnáct. Do pátého utkání se šlo za stavu 2:2 na zápasy a to bylo skóre, které se příliš nečekalo. Pátý, osudový zápas, byl koktejlem bojovnosti, šťastných střel, výborně připravených akcí, radosti a smutku. V prvním poločase bylo utkání nadmíru vyrovnané, ale ve druhém šli dopředu hosté. Čtyři a půl minuty před koncem normální hrací doby si Orli vytvořili až devítibodový náskok, ale minutu před koncem bylo vyrovnáno. Za stavu šťastných sedmiček (77:77) se šlo do prodloužení. V něm jsme přeci měli o trochu více ze hry a soupeře jsme v této reklamě na kvalitní a dramatický basketbal porazili. Páteční poslední zápas byl vyrovnaný v prvním poločase. Ve třetí čtvrtině jsme se dostali na rozdíl deseti bodů, který domácí Prostějov na začátku čtvrté čtvrtiny stáhl na tři. Definitivní náskok jsme si vytvořili pět minut před koncem, soupeř odpadl fyzicky i psychicky a my si mohli dokráčet k osmému titulu mistra České republiky v řadě.

Co se ti vybaví, když se řekne sezona 2010/11?

Hodně cestování na zápasy a utkání proti hodně kvalitním týmům jako byl Partizan Bělehrad.

Jak velkou změnou oproti Mattonce byla účast v Adriatické lize?

Velký posun byl v kvalitě týmů. Každý zápas byl vyrovnaný a strašně těžký.

Jak moc vám ublížilo do závěrečných, že jste nehráli českou ligu od začátku?

Nezdálo se mi, že by to bylo nějak limitujícím faktorem. Rozhodně to předčila možnost zahrát si kvalitní zápasy s jinými týmy než v Mattoni NBL. V české lize hraješ stále proti stejným týmům a stejným hráčům a tohle bylo zpestření.

Nymburk získal osmý titul, ty čtvrtý. Byla jen rutina nebo jsi to prožíval stále stejně?

Tenhle titul byl tvrdě vybojovaný a prožíval jsem ho hodně. Prostějov měl ten rok velice dobrý tým a měli jsme namále. Páté utkání doma jsme vyhráli s odřenýma ušima.

Bylo to poprvé, kdy ses bál, že by se série přerušila?

Měl jsem strach, nebylo nic příjemného jet do Prostějova za stavu 2:3. V šestém zápase se mohlo stát všechno a my jsme nemuseli titul obhájit.

I když jsem nehrál klíčovou roli v Nymburce, tlak jsem cítil velice intenzivně. Po šestém zápase to byla velká úleva.

Když jsem v Nymburce získal poprvé první místo, byl to vynikající pocit. Já jsem ve své basketbalové kariéře takový pocit nezažil. V mládežnických kategoriích jsem skončil nejlépe čtvrtý.

Máš všechny medaile doma nebo jsi je už vydražil?

Mám je doma všechny a z každé sezony se schovávám dres. Těším se, že si v bytě udělám vitrínu, kde si je vystavím. Zatím je skladuji ve skříni.

V Prostějově jsi sice získal jen stříbrné medaile, ale daleko více hraješ. Jak by dopadlo porovnání mezi barvami medailí?

Všechny získané medaile předčila ta letošní, protože na začátku sezony jsem si přál, abychom se dostali alespoň do play-off, v průběhu sezony jsem byl rád, že jí vůbec dohrajeme. Na tréninku jsme se sešli v deseti tak dvakrát za měsíc. Proto si této poslední medaile cením nejvíce ze všech. Zatím stříbrná … ale možná bude zlatá (úsměv).

Po té stříbrné, která je nejvýše, by byla která další?

Pak bych je už řadil jen podle věku.

Pamatuješ si nějaký „veselý příběh z natáčení“?

Bylo jich hodně, ale teď mě napadl jeden, ve které v hlavní roli vystupuje Vlado Štimac. Vraceli jsme se z nějakého zápasu od Jadranu. Brzy ráno jsme čekali na letišti na spoj. Vlade usnul a my jsme svázali tkaničky bot k batohu. Už jsme odcházeli a Šutys na něj zařval „Vlade, už jdeme.“ Dovedeš si představit, že moc rychle jít nemohl.

Čeští hráči tvořili výbornou partu. I když nějaké skupinky vznikaly, rozuměli jsme si.