Především pocit dobré party a dobrých spoluhráčů. Nic jsme si v podstatě nevytýkali, i když drobné připomínky ke hře byly. Rozuměli jsme si po všech stránkách, nejen po basketbalové. Důkazem toho je, že se scházíme dodnes.

Já jsem nebyl typ, který by se rád rozhodoval. Nebral jsem basketbal jako existenční záležitost. V době, kdy jsme končili v Dukle, přišla nabídka pro Orbis, a tak jsme s celou partou přestoupili. Nepřemýšlel jsem o výhodách, všechno to bylo o nadšení

Porozumění si mezi sebou. Nedohadovali jsme se o tom, jestli někdo dobře přihrál nebo špatně přihrál. Vnitřně jsme si rozuměli, povzbuzovali jsme se. Všichni jsme měli kladný vztah k basketbalu, a při svém zaměstnání jsme chodili pečlivě na tři, čtyři tréninky za týden i na víkendové zápasy.

Snaha být nejlepší. Jako ve všem jsme chtěli být nejlepší. Nijak úpěnlivě jsme nemysleli na to, abychom získali titul. Nežil jsem proto, abych basketbalu a titulu obětoval všechno. 

Dobrý trenér byl Sváťa Mrázek, myslím, že byl ze všech nejpřísnější. Nedovolili jsme si nepřijít na trénink a vymlouvat se třeba na nevolnost. Nemohli jsme ho obelhat. Měl kázeň a požíval velkou úctu ke své osobě. Tréninky měl připravené, věděl, co se přesně bude dělat. Žádná improvizace.

Já mám možná trochu jiné asociace s pobytem v Orbisu než ostatní spoluhráči. V době, kdy se přestupovalo z ÚDY Praha, neměl jsem kde bydlet. Proto jsem byl rád, že jsem v tělocvičně Orbisu získal v 1.patře na dámském záchodě malou místnůstku, kde jsem mohl přebývat. Byla tam velká zima a dodnes na to doplácím chladovou alergií. Mělo to zase jednu výhodu, mohl jsem trénovat, kdy jsem chtěl. První rok byl velice úspěšný, protože jsem chytil formu a dával jsem hodně bodů. Bylo to díky spolupráci s Bohoušem Rylichem. On byl výborný nahrávač - prudká přihrávka pod koš a střela přes hlavu. Fyzicky jsem na tom nebyl nijak dobře, ale naše souhra byla vynikající.

Nelze ani zapomenout na skvělou partu. Užili jsme si spoustu legrace.

Já jsem neměl podporu z domova. ÚDA jako armádní tým, to byla strava, ubytování a tréninkové možnosti. Když se armádní tým basketbalu rušil, přešli jsme všichni do Orbisu.

Hnacím motorem byla prestiž družstva a další stupeň byla možnost hrát za nároďák. Reprezentovat republiku mě dávalo dobrý pocit.

Proč nehledat klub s lepšími podmínkami, když ony podmínky byly všude stejné!? Lepší klub to byla Sparta, ale tu jsem v lásce moc neměl. Do Brna se mi z Prahy nechtělo.

Nejvíce nám dal Sváťa Mrázek, měl zkušenosti z VŠ Praha a velké znalosti. On nás sice vedl, ale dával hodně na naše náměty a rady, hodně jsme se doplňovali a za to si ho vážím.

Také já jsem bydlel v sokolovně. Byla to malá kancelář s americkými kamny na koks, sprchy. Ale hlavně - dvoje dveře a byl jsem na hřišti. Hráli jsme v sobotu a neděli, ale protože se pracovalo i v sobotu, museli jsme si sobotní zápasy napracovávat. Dnes se to ani k ničemu nedá přirovnat.

Mě osobně sport bavil. Jak jsem měl volnou chvíli, věnoval jsem jí sportu. Hodně jsem trénoval střelbu, běhal, když jsem si vydělal v Dukle nějaké peníze, koupil jsem si magnetofon a motorku. Pak jsem celou dobu jezdil do Prahy do Podolí plavat. Když v létě nebyly tréninky, sebral jsem se a vyjel jsem na motorce do okolí Prahy a tam běhal po lesích.

Rozhodli jsme se, že všichni přejdeme, protože jsme chtěli zůstat pohromadě. Sváťa Mrázek nabídl, že nás povede, a proto jsme přestoupili.

Byla to záležitost kolektivu i každého jednotlivce, každý se chtěl prosadit. Chtěl jsem se vyrovnat těm nejlepším – například trio Mrázek – Kozák – Kolář. Basket byl můj život, miloval jsem basket a všechno ostatní šlo na vedlejší kolej, i když jsme si neodpustil divadlo nebo koncerty, pokud jsem na ně mohl jít.

Nejlepší byl Sváťa Mrázek. Vycítil, kdo jak má hrát a dokázal přizpůsobit akce vlastnostem toho hráče, aby se uplatnil. Jiní prosazovali hlavně svoje metody.