Je to moje celoživotní vášeň. Sport, který jsem provozoval,  a stále ho dělám, i když jinak (v pozici trenéra - pozn.) - je to můj život. Vzpomínám si, že prvním mým trenérem byla nymburská legenda, Vlasta Polák, který nás kluky z ulice zasvětil do tajů hry košíkové. Taky jsem zažil ještě basketbalové míče se šněrováním (smích). Po dorosteneckých letech v Nymburce jsem nastoupil do Dukly Bechyně a celé dva roky (1966-1968) jsem hrál tehdá třetí nejvyšší soutěž…divizi.  Po vojně jsem chvilku hrál za B tým mužů, a když jsem si pak přetrhl achilovku, nemohl jsem už závodně hrát. Náhradním sportem pro mne bylo běhání, později jsem se pustil do silničních běhů. Byl to příjemný relax, ale na basketbal jsem nezanevřel.

Určitě basketbal, protože kdyby tomu tak nebylo, asi bych tak dlouho (35 let - pozn.) nedělal trenéra.

Vždycky jsi začínal od malých dětí. Jaká je práce s nimi?

První kroky v takovém družstvu jsou hlavně o trpělivosti. Je potřeba je vychovávat nejen v basketbalových dovednostech, ale i k pozornosti a slušnému chování. Je to úžasná práce, vždy mě hodně potěšilo, když jsme hráli třeba na turnajích, že se „naše“ děti chovaly bezvadně, prostě jinak než děti v jiných družstvech.

Baví Tě více práce s malými dětmi nebo se staršími hráči?

Měl jsem možnost zkusit všechny kategorie od šesti do devatenácti let. Trénoval jsem i ženy Sokola Sadská. Když jsem spolupracoval s Pavlem Benešem s týmem U19 jsme měli výbornou partu, byla to skvělá doba. Stejně ale mám nejraději začátky - přípravka nebo minižáci. Tam je nejvíce vidět výkonnostní posun a to je pro trenéra dobrá zpráva a také velká odměna, že se mu práce daří.

Říká se, že když začínáš od těch nejmenších, nechceš, aby rodiče seděli na tréninku. Je to pravda?

Ano. Byl jsem vždy rád, když rodiče své děti přivedli a na prvním tréninku třeba i zůstali. Další tréninky jsem chtěl už bez nich. Děti nejsou soustředění, přítomnost rodičů je hodně rozptyluje, jsou nepozorné. Ale když jsem třeba po půl roce pozval rodiče na nějaký trénink, potěšilo mne jejich překvapení nad tím, jak velký pokrok jejich děti udělaly.

Mám hodně příjemný pocit a jsem rád, když dobře brání, když hrají kolektivně, když se všem daří hra. Někdy kluci hrají tak, že i mne překvapí, jak jim to jde a já jsem na ně moc pyšný.  Pro mnohé bohužel, nejsem příznivcem názoru, že u malých dětí na výsledku nezáleží. Děti jsou soutěživé, myslím si, že všechny chtějí vyhrávat. Samozřejmě, že chci také, aby si všechny zahrály…

Co Tě nejvíce nadzvedne? 

Pokud se jedná o trénink, tak je to určitě nepozornost, ale to už je za námi, kluci, které vedu už několik let jsou prima tým a jsou pozorní. Všichni vědí, co by následovalo. Říkám jim často, pokud se chceš zlepšovat, musíš na sobě pracovat navíc, mimo trénink. Důležité je také zbytečně tréninky nevynechávat, dříve se stávalo, že místo tréninku někdo jel k babičce a to nebylo v pořádku.

Aby vše fungovalo jak má, je důležitý vztah trenér - rodiče - děti. Pokud mezi všemi třemi články trochu skřípe, není to dobré, pokud je vše v pořádku, jde celý tým rychle dopředu, všechny to baví.

Chtěl bych skončit po sezoně… ale to už jsem říkal minulý rok a nyní před touto sezonou, co právě začala (smích). Vždycky si říkám…uvidíme Hávo

V roce 1982 zahájil svou trenérskou kariéru jako asistent Josefa Rylicha u družstva starších žákyň v krajském přeboru a od zkušeného trenéra nasával základy trenérské práce. „I když se mi práce asistenta trenéra líbila, dal jsem si cíl, že až bude mé mladší dceři 6 let, založím přípravku nejmladších děvčat (šestiletých) a zkusím tréninkovou práci samostatně jako hlavní trenér,“ zavzpomínal na úplné začátky Petr Svoboda.

Jak si slíbil, tak učinil. V roce 1984 založil přípravku dívek, se kterou pak po dvou letech vstoupil do soutěže nejmladších minižaček. „V té době se začínalo s přípravkami ve třetích třídách, my jsme ale začali s prvňáčky. V prvních utkáních jsme vůbec neoslňovali, protože jsme byli jasně nejmladším týmem. A dostávali jsme velké příděly,“ přiblížil dobu Svoboda. Tým vytrval, zlepšoval se, a když dorostl do věku mladších žákyň, obsadil v krajském přeboru druhé místo. Jako starší žákyně pak děvčata vyhrála krajský přebor a na mistrovství republiky obsadila čtvrté místo. Krom tohoto úspěchu se tým prosadil i na velkém mezinárodním turnaji v Atwerpách, který ve své kategorii vyhrál. Děvčata v kategorii mladších dorostenek vyhrála krajský přebor a postoupila do druhé dorostenecké ligy. Jako starší dorostenky pak obsadily čtvrté místo ve druhé lize. Odchodem na střední školy mimo Nymburk se družstvo pozvolna rozpadlo.

Další etapa trenérské práce začala Petru Svobodovi v roce 2003, kdy společně s bývalým hráčem Radkem Kovačem založili přípravku chlapců a do tajů basketbalu zasvěcovali mladé žáčky, jako například Martina Vaňka (dnes asistent trenéra mmcité Brno), Radka Kovače ml., Lukáše Stegbauera (dnes Jindřichův Hradec) či Petra Holého. Kvalita týmu pochopitelně rostla a v roce 2009 vyhráli krajský přebor starších žáků a postoupili do ligy kadetů. Následně už pod vedením Pavla Beneše, kterému Petr Svoboda dělal asistenta, postoupili do extraligy. V kategorii U19 pak družstvo obsadilo druhé místo v extralize juniorů. „Byl to výborný kolektiv. Kluci si sedli herně i lidsky a já byl vděčný za ty skvělé chvíle, za celou sezonu,“ vzpomíná Petr Svoboda.

V roce 2012 přišla na řadu další přípravka a po dvou letech kluci vyrazili do mistrovských bojů. „Je to radost, když vidíte, jak zvládají základy našeho sportu, když vidíte, jak je to baví. Pro trenéra je to velká odměna. První rok to chce velkou trpělivost a nepospíchat,“ říká ze zkušeností Petr Svoboda.    V sezoně 2015-2016 jsme obsadili jako tým U11 v kraji druhé místo a v minulém roce (sezona 2016-2017), už jako družstvo U12, jsme krajský přebor vyhráli a postoupili na Národní finále mistrovství ČR. Finále se jim moc nevydařilo, ale byla to přesto pro kluky obrovská zkušenost a účast na Národním finále si opravdu zasloužili.

Letošní sezonu zahájil trenér Svoboda tradičně v Hlušicích u Nového Bydžova, kam jezdí pravidelně na letní soustředění. Tým postoupil do vyšší kategorie, bude hrát v kategorii U13, i když polovina kluků může hrát ještě za U12 a samozřejmě této příležitosti využívají. Další dva hráči (Adam Kolář a Ondra Cogan) zase sbírají velké zkušenosti v ligových U14  a tam se jim k radosti trenéra daří. Do letošního ročníku vstoupili dobře dvěma vysokými výhrami na Spartě Praha.