Asi bych to úplně nenazval pohádkou. Sice jsem si takové cíle dával, ale nebudu lhát, že jsem si myslel, že by to mohlo jít tak rychle a jednoduše. Vzalo to trochu rychlejší spád než jsem čekal a jsem rád, že jsem zvolil dobrou cestu a osvědčilo se mi to. Jenom doufám, že to bude se stejnou tendencí pokračovat i dál. 

Napadlo vás i před těmi zhruba třemi lety, kdy jste měl těžké zranění kolena a vypadalo to všelijak, že se to může ještě obrátit? 

V takových chvílích člověk přemýšlí, jestli má vůbec cenu basket hrát a může se někam posunout. Ale jsem rád, že jsem u toho vydržel, nepřestal věřit a - jak už jsem říkal - zvolil správnou cestu. 

Až do konce sezony jsem nepřemýšlel, že bych měl jít někam jinam, chtěl jsem dohrát dobrou sezonu v Opavě. Po jejím skončení přišly nějaké nabídky. V Opavě jsem to měl rád, to je samozřejmé, ale měl jsem ambice ukázat se i hrát o medaile v naší lize. Tím, že se nabídl i Nymburk, tak je tam prémie i Eurocupu navíc, takže jsem ani moc neváhal. I když jsem sem samozřejmě musel jít i s tím, že nebudu možná tolik hrát. Ale to lákadlo bylo hodně velké. 

S Peterem Bálintem jsem byl v kontaktu, přece jenom trénoval mě v Olomouci i v dorostu i v druhé lize chlapů a je pravda, že mě tam hodně lákal. A jeho osoba mě tam hodně lákala taky. Ale myslím si, že ještě neuplynul dostatečný čas od mého odchodu z Prostějova, abych se tam vrátil. 

Neřekl bych ve zlém. Myslím si, že to vyšlo ze situace, jaká tam byla. Ambice tam byly vysoké a já jsem neměl zkušenosti, ani nic odehraného. Takže z této strany se to dá pochopit a mohu jim být jen vděčný za to, že mě pak bez jakýchkoliv problémů pustili do Opavy. 

Když jsem si prohlížel statistiky hráčů, co přišli do Nymburka, tak každý byl rád za pět, maximálně deset minut na zápas, a to i hráči s lepší historií než s jakou jsem šel já. Takže bych byl rád za každou minutu a pořád to tak je. Někdy je těch minut i dvacet, za co jsem hrozně moc rád a doufám, že to tak bude minimálně do konce sezony i dál. 

Myslím, že jsem se zapojil dobře, každý v týmu má svou roli a jak říkám - dopředu jsem nečekal, že by porce minut mohla být taková. Doufám, že budu odvádět takové výkony, abych si ty minuty zasloužil. 

(smích) Musím se ho ještě zeptat, jestli to myslel vážně. Ale občas po tréninku mě kluci hecují, jestli zkusím takovou a takovou smeč a hází mi to. Je to spíš legrace, ale takové uznání určitě potěší. 

V Nymburku je na tréninku trošku větší konkurence. Tady jsou všichni hráči evropská třída a každá chvíle na tréninku i ve hře mě posouvá nahoru. Tím nechci shazovat kluky z Opavy, to vůbec ne, ale Nymburk má vyšší ambice a tomu odpovídá i ta papírová kvalita hráčů. Člověk musí jak na tréninku, tak při utkání každou minutu bojovat o to, aby mohl na hřišti zůstat. To mě motivuje a hrozně žene dopředu. 

(smích) Občas ulítla i sprostá nadávka, ale ani ve středních Čechách to nebude jinak. Ale třeba konkrétně tady v Pardubicích je to dál od palubovky, takže to možná není tak slyšet. (smích) 

Dosud jsem něco takového nezažil a je to super pocit, když nastupujeme před zápasem. Je v tom něco neskutečného, po každém koši hala burácí. Věřím, že když se dostaneme do dalšího kola, tak přijde ještě více lidí a bude to ještě lepší. 

Já naopak mám ten pocit, že nervózní jsem víc na lavičce. Jakmile jdu na hřiště, tak myslím jen na hru a ta hala mě, stejně jako ostatní, spíše žene dopředu. 

Abych pravdu řekl, tak před prvním zápasem jsem neměl tušení jaká úroveň to bude a jak to bude vypadat, protože v televizi to vypadá vždycky jinak. V prvním zápase jsem byl hozený tak rychle do vody, že jsem ani nevěděl, že hraju Eurocup a že jsem na hřišti. Dal jsem rychlej koš a nakonec jsem byl na hřišti pětadvacet minut a přidal i nějaké body. Nakonec jsem si uvědomil, že to nebude pro mě až takové nebe a dudy a získal jsem trochu sebedůvěru. I když čas na hřišti šel dolů, tak jsem rád, že máme úspěchy jako tým. Za každou minutu i vteřinu jsem opravdu rád. 

Tam naštěstí problém nemám, protože ještě i teď studuju na vysoké škole angličtinu. Tam všechno probíhá v angličtině, takže bez problémů. 

Těžko říct. Jsme lidi a krize asi musí přijít na každého. Bohužel zrovna takto po Vánocích, kdy ten čas bývá nejtěžší a překvapení bývá nejvíc, tak se na nás sešli těžcí soupeři. Nejdřív letos silný Prostějov, navíc u něj doma, a pak už na nás trochu padla deka v Pardubicích. Jsem jenom rád, že jsme se dokázali otřepat a v Eurocupu na to nemysleli. 

Tabulka se vyvinula tak, že Jičín a Prostějov se se třemi porážkami drží těsně za námi. Budeme muset udělat všechno proto, abychom udrželi první místo a dokázali se od nich odtrhnout. Věřím, že po dnešku (rozhovor vznikal po utkání Nymburk – Biella, pozn. red.) budeme mít sebevědomí dost vysoké, aby se nám to povedlo. 

Přiznám se, že když jsem to sledoval zvenku, tak si to člověk přeje, aby špička byla vyrovnanější. Ne, aby Nymburk prohrával, ale aby občas prohrál, aby soupeři viděli, že i proti němu mají šanci a získalo to na zajímavosti. Letos za to rád nejsem, ale doufám, že to zvládneme i při té větší konkurenci. 

Olomouc, to byla super parta, se všemi kluky jsem se tam znal a byl to prostor pro mě, abych si pořádně zahrál. Pod Peterem Bálintem jsem šel nahoru. Prostějov je bohužel taková smutná zkušenost, trošku bych řekl brzda v kariéře. Věřil jsem, že bych tam šanci dostat mohl, ale nepřišlo to. Tím pádem přišla další stanice v Opavě. To byla velmi rodinná atmosféra, super období, bydleli jsme s klukama spolu, a i když jsme spolu trávili prakticky čtyřiadvacet hodin denně, tak jsme si vůbec nevadili. Myslím, že spolupráce a kamarádství byla vidět i na hřišti, takže bych to nazval jednou velkou rodinou. A v Nymburku jsou kluci taky super, ale je to i o trochu větší profesionalitě a to je vidět na trénincích, na hřišti i mimo něj. Úroveň je mnohem vyšší a to, co mě motivuje, je snaha všech se co nejvíce ukázat. 

(smích) Nebudu lhát, že nepřemýšlím zase někam dál. Teď sice mám smlouvu v Nymburce, ale každopádně můj nejvyšší cíl je zahrát si někde Euroligu, takže její název by byl jednoznačný – Euroliga. 

Vzpomínám, kdy jsem poprvé zaregistroval Pavla Pumprlu. Úplně poprvé to bylo ještě v dorostencích BCM Olomouc, předtím, než se přesunuli do Prostějova. Od pohledu talent, ale podobný byl tehdy v BCM snad v každém ročníku a ne všechny zvládnou náročný přechod do mužského basketbalu. Výraznější obrysy mají vzpomínky až z let 2005 a 2006, kdy hrál na střídavé starty v tehdy prvoligovém SK UP Olomouc. Tedy hrál? To není dost výstižné slovo. Když se podíváte optikou českého basketbalu, tak první liga má svou kvalitu a na ani ne dvacetiletého juniora určitě. Jenže tehdy se chodilo do lazecké sportovní haly na Pampiho. 

Mohli jste si být jisti, že se dočkáte smečí přes hráče i bloků, po kterých následoval nevěřícný pohled soupeře. Obrovské atletické přednosti, trochu slabší střelba, ale díky rychlým nohám a neskutečnému výskoku převyšoval soupeře o hlavu. Při hře jeden na jednoho nepolapitelný, kolikrát jen drze vnikal mezi tři připravené soupeře... Nebo spíš nad ně! Přibrzdit ho mohly jen zdravotní problémy nebo špatné angažmá. Oboje ale nechal po odchodu z Prostějova za sebou. 

Když si loni v dresu Opavy začal podmaňovat srdce fanoušků svou atraktivní hrou, mohli se ti olomoučtí jen shovívavě usmívat. Teď už o něm ví celá basketbalová republika, Pavel Pumprla ale míří výš. Dosáhne až na svou vysněnou Euroligu? Těžko hádat, ale vyplatí se tuhle cestu zábřežského rodáka sledovat. Je totiž lemovaná velkým odhodláním a důraznými smeči. 

Miloslav Jančík

link na článek zde