Odešli sice někteří hráči, kteří byli tahouny týmu jako například Rado Rančík nebo Monty Mack. Zůstal však Arthur Lee, Blake Schilb a výborné bylo, že v nymburském dresu zůstala pohromadě i kostra českých hráčů. Posilami byli Američan Justin Gray a dva Slovinci Matej Venta a Goran Jagodnik. V podkošové sestavě se přibyl tvrdý chlap Robert Tomaszek. Byla to sezona, ve které se žádný hráč nevyměnil. 

Už přípravná utkání naznačovala, že výkon týmu nebude špatný. Většina přípravných zápasů byla odehrána na venkovních palubovkách a prohry přišly tři. Do přípravy však zasáhla nepříjemně aféra v italské lize. Několik neodehraných přípravných zápasů na jihu Itálie před začátkem ligy nebyly zcela nejlepším odrazovým můstkem.

Základní skupina se měla opět hrát na 44 kol, ale vedení soutěže se nepovedlo naplnit ligu na tucet týmů. Kromě nepřehledné tabulky se odehrálo jen 40 zápasů v základní části a jeden tým vždy jedno kolo absentoval. 

I přes neúplnou přípravu se našemu týmu start do ligy povedl. V první čtvrtině jsme všem svým soupeřům nedávali velké naděje na úspěch v zápase. Ani jeden zápas neskončil rozdílem menším než 12 bodů, přičemž největší vítězství jsme si připsali nad Ostravou o 48 bodů (101:53) a „kilu“ se neubránily týmy Liberce, Ostravy a Poděbrad. Ve druhé čtvrtině základní části jsme dokázali všem soupeřům zamezit, aby nám nastříleli více než 70 bodů. Jen u jednoho týmu se to nepovedlo. Byl jím Děčín. Ten nám nastřílel nejen 86 bodů, ale také to znamenalo vítězství Severočechů. Po šestnácti vítězstvích v řadě padla kosa na kámen. Domácí Děčín vyhrál i díky větší vůli po vítězství, lepšímu doskoku, menšímu počtu ztracených míčů i přesnější střelbě. Naši zahráli v prvním poločase velice špatně v obraně a když pak ve druhé půlce dotahovali náskok domácích, nedařila se střelba především z kratší vzdálenosti. Trenér Katzurin tak nařídil den po zápase, tedy na Silvestra trénink.  Prohra byla v ten okamžik nepříjemná, ale jak se nakonec ukázalo, byla jedinou v celé sezoně a to včetně play-off.

Ve třetí části základní skupiny byly zápasy vyrovnanější, ale všechny byly vítězné. Jen jeden zápas vybočoval z řady a to byl souboj s Děčínem. Odplata za prohru z 30.prosince byla více než mastná. Naše obrana dovolila soupeři jen 54 bodů a v útoku jsme nastříleli 107. Obě dvě hodnoty byly v té čtvrtině základní části limitní. Poslední čtvrtina základní části už byla poklidná. Žádný z výsledků nijak nevybočil z rozložení sil v tabulce. Zápasy s Novým Jičínem nebo Prostějovem byly vyrovnanější než například s Opavou nebo Kolínem. Závěrečný účet základní skupiny ukazoval náskok devíti bodů před druhým Novým Jičínem a 17 bodů před třetím Děčínem.  

V play-off jsme se nejprve utkali s USK Praha. Rozdíl třiadvaceti bodů v tabulce po 40 kolech se projevil i v sérii, kterou jsme prolétli 3:0 na zápasy s průměrným skóre 91:66. Ani další soupeř ve vyřazovacích bojích nebyl o mnoho úspěšnější. Prostějov jsme drtili také v každém zápase a konečný rozdíl ve skóre byl stejný jako ve čtvrtfinále. Zápasy jsme vyhrávali průměrně 92:67. Série skončila dřív, než jsme zpotili trika.

První finále s Novým Jičínem bylo podle výsledku velice vyrovnané, i když po první desetiminutovce jsme vedli výrazným poměrem 26:8. Ve druhé se hosté vrátili do zápasu a nás nohama na zem. Do poslední čtvrtiny jsme šli s náskokem 13 bodů (54:41), ale během pěti minut bylo téměř srovnáno. Díky Schilbovi se však soupeř před nás nedostal. Druhý zápas byl už podstatně klidnější a byli jsme lepší úplně ve všem. Především v lichých čtvrtinách (1.= 30:13, 3.= 34:17) jsme si vytvořili luxusní náskok. Ve třetím zápase sice Nový Jičín lépe zachytil nás nástup, ale pak stejně ztrácel v každé čtvrtině nějaké body v rozdílu a prohrál 64:88. Před posledním utkáním jsme se asi cítili sebejistí více, než bylo zdrávo a domácí toho jaksepatří využívali. Po 30 minutách jsme prohrávali o 9 bodů, ale za 2 minuty jsme už vedli. Díky 18 bodům Schilla a Leeho jsme čtvrtinu vyhráli 31:14 a v nejkratším možném čase jsme finále dovedli do vítězného konce.

V play-off jsme odehráli pouze 10 zápasů a tím jsme vyrovnali rekord právě Nového Jičína, který při své mistrovské sezoně prošel play-off také bez ztráty zápasu. My jsme k tomu přidali ještě pouhou jednu prohru v Mattoni NBL během celé sezony.

Pivot Petr Benda přišel do Nymburka z Brna a během svého působení u nás si paradoxně odpočinul více než v minulém působišti. Alespoň co se týče pobytu na palubovce. Zatímco v Brně nebyly výjimkou porce 40 minut na zápas, v Nymburce to bylo vždy méně. Přesto Petr u obou trenérů Kartzurina a Ginzburga získal pověst výborného hráče, protože oba dva ho nasazovali do základní pětky v drtivé většině zápasů, které Nymburk hrál.

Pamatuji na své spoluhráče: Goran Jagodnik, Matej Venta, Robert Tomaszek… (vyjmenovával bez přípravy). Celý rok byla panovala mezi nám skvělá týmová chemie. Když se dali dohromady Goran s Matejem, oba dva Slovinci a když se k tomu přidal Šutys, který slovinsky také umí, nebyla o legraci nouze. Společně s Robertem Tomaszkem jsme rozšířili slovanskou jazykovou skupinu a opravdu jsme si to v šatně užívali.  

A kdybych si měl vzpomenout na nezapomenutelný zážitek s basketbalovou tématikou, tak si nejvíce pamatuji poslední zápas finále v Novém Jičíně. Vedli jsme 3:0 na zápasy a mysleli jsme si, že poslední zápas nám soupeř pustí. Najednou jsme ještě v poslední čtvrtině prohrávali kolem deseti bodů. Během pěti minut jsme utkání otočili. A pak si pamatuji následnou oslavu na Stodolní, kam jsme se nechali autobusem zavézt a vysadit.

V sezoně, o které se bavíme, jsi získal svůj druhý titul. Prožíval jsi oba tituly stejně?

Prožíval jsem to stejně. Byl jsem rád, že jsme splnili další cíl klubu a že jsme tak lehce druhý primát získali. Celým play-off jsme prošli snadno a také ve finále byl výsledek 4:0. Já se prostě raduju z každého titulu stejně, kdo ví, kolik jich ještě bude. Ke každému se chovám, jako kdyby byl poslední v kariéře.

Nymburk aktuálně kráčí za desátým titulem. Myslíš, že je těžké v tak dlouhé sérii stále obhajovat první místo v lize?

Obhajoba titulu je stále větší závazek, protože každý to očekává. Je těžší splnit očekávání než překvapit.

Mohl bys specifikovat období, od kdy se od Nymburka očekává, že bude stále první?

Od té doby, co začal hrát Eurocup. Tehdy začala být očekávání od diváků i sponzorů větší než do té doby.

Cítíš ty sám na sebe tlak z úspěchu nebo si jsi tak pevně přesvědčený o kvalitě týmu, že nepochybuješ?

Já mám respekt ke každému soupeři, do finále se určitě nedostane ten nejslabší. Na druhou stranu vidím sílu našeho týmu, jak relativně snadno prochází celou sezonou. Proto žádný tlak, který by mi svazoval ruce, na sobě nepociťuji. 

Cítil jsi podobnou sílu týmu už v těch letech, kdy jsi v Nymburce začínal?

Po celou dobu, co jsem tady, od roku 2007, bylo v každé sezoně znát, že se všichni dokázali přesně ztotožnit, v jakém týmu hrají, jakou tým má minulost a co je schopen hrát. Vždycky jsme věděli, že budeme-li se držet naší hry, že na konci nemůžeme dopadnout jinak než se zlatými medailemi.

Po zisk titulu převládá u tebe radost ze splnění očekávaného cíle nebo radost z konce sezony?

Pro mě jsou obě varianty správné a jsou významem naprosto v rovině. Já si oddechnu, že jsme ten cíl splnili a také jsem rád, že minimálně dva měsíce nebudeme hrát žádné zápasy a tělo si odpočine. 

Kolik titulů v české lize chceš ještě získat?

Nejvíce, co budu moct. Záleží na tom, jak dlouho budu hrát, kde budu hrát, jak na tom bude tým, ve kterém budu hrát… Vzhledem k okolnostem by se to dalo shrnout jen do jedné podmínky: záleží na tom, jak dlouho budu hrát v Nymburce. Zisk titulu neberu jako středobod světa, já nejsem takový hamižný sběratel titulů jako Sokol a Beny (smích).