Po zkušenostech s Adriatickou ligou v předchozí sezoně, vstupoval Nymburk do další zajímavé sezony 2011/12. V mezinárodním měřítku před sebe postavil ještě náročnější úkol. V sezoně 2011-12 se chtěl klub popasovat s nejlepšími týmy východní Evropy v rámci poháru VTB. Extrémní náročnost byla dána souběžným startem ve čtyřech různých soutěžích - Eurocup, VTB liga, Mattoni NBL a Český pohár. Dohromady čítal tento program více než 80 zápasů, což bylo nejvyšším zatížením hráčů ve všech týmů Evropy. Měřítkem by mohly být jen zápasy v NBA.

Ze sestavy sezony 2010/11 se v Nymburce už neobjevili čtyři hráči. Do světa se rozprchli Pavel Slezák, Afik Nissim, Vlado Štimac a Aleš Chán.
Malé komplikace provázely realizační tým s příchodem hráčů už od začátku. Jen několik hodin před odletem se vážně zranil Chris Monroe, který měl být střeleckým lídrem týmu. Drobné zpoždění nabral Eugene Lawrence (přišel z Prostějova), kterého zdržel v USA hurikán. A na úvodní část nepřijel ani Mike Lenzly, který se připravoval na ME. Prvním novým zahraničním hráčem, který se hlásil vedení klubu, se tak stal Lamayne Wilson. Jen o pár dní později přiletěl Lawrence. Vrátil se také Tre Simmons, i když zpočátku to vypadalo, že v této sezoně bude hrát za jiný tým. Dalšími novými hráči byl pivot Drew Naymick, Tomáš Vyoral, Martin Kříž, Lukáš Palyza (Ostrava) a Martin Miklóšik, s 225 cm nejvyšší hráč Mattoni NBL. Na začátku listopadu přišel ještě střelec Adrian Abrams. Na část sezony přišel do Nymburka také Šime Špralja.

Mattoni NBL

Z 26 odehraných kol jsme prohráli jen jednou a hned o 27 bodů. Bylo to v Děčíně bezprostředně po návratu z kvalifikace o Euroligu. Byl to sice zápas 3.kola, ale pro nás to bylo druhé utkání v Mattoni NBL. Podívejme se hned na venkovní utkání. Všechny ostatní zápasy jsme vyhráli, celkově poměrem 1121:899, tedy každý vítězný zápas jsme vyhráli průměrně o 20,75 bodů. Největší nakládačku dostal Chomutov, kde jsme vyhráli o 45 bodů a na dalších dvou místech by se umístila Plzeň a Ústí, kde jsme nadělovali o 32 bodů více, než jsme dostali. Naopak nejtěsnější rozdíly padaly s Opavou a USK Praha, shodně jen o 7 bodů a jednociferným rozdílem skončilo už jen utkání v Ostravě (8 bodů). Nejvíce bodů jsme nastříleli v Chomutově 111 a druhým zápasem s trojciferným počtem nastřílených bodů bylo utkání v Kolíně (100). Zajímavé je, že oba koše, značící trojciferný výsledek, dali nováčci v našem dresu. V Kolíně to byl Martin Kříž a v Chomutově Lukáš Palyza. 
Domácí zápasy jsme vyhráli všechny. Soupeře jsme poráželi v průměru o 21,85 bodů na zápas. Každý rozdíl ve skóre byl dvojciferný, přičemž nejmenší byl s Ostravou (13 bodů). Pod dvacet bodů se ještě dostal Prostějov (15) a Kolín (16). Největší rozdíl ve skóre byl v zápase proti Interu Bratislava, ve kterém hosté nedosáhli ani na polovinu námi nastřílených bodů. Zápas skončil 101:49, tedy o 52 bodů, a byl jedním ze čtyř stobodových utkání na domácí palubovce. Zajímavé je, že trojciferné hodnoty na naší straně dosáhl ve třech utkáních AJ Abrams a jednou to byl Tomáš Vyoral. Sto třináct bodů ze zápasu proti USK je nejvíce nastřílených bodů domácím týmem. 
Všech 26 zápasů odehráli pouze dva hráči – matador českých palubovek a náš kapitán Ladislav Sokolovský a nymburský elév Lukáš Palyza. Více než dvacet utkání mají na svém kontě ještě Vyoral a Benda po 24, Nečas 23, Lenzly a Křemen po 22. Nejvíce minut strávil na palubovce Láďa Sokolovský a to 517,5 minut, na druhém místě je Petr Benda (498,3 min.) a na třetím Mike Lenzly (475,8 min.). Střelecky nejproduktivnější je Petr Benda s 240 body, více než dvě stovky nastřílených bodů má na kontě Sokol (229), Palyza (210) a Pampi (205). Čas na palubovce dokázal nejvíce využít ke střelbě Drew Naymick, který má nejvyšší průměr 12,5 bodů ze 13 zápasů.
V nadstavbě A1 jsme prohráli pouze jedno utkání o dva body v Prostějově. Průměrně naše utkání skončila rozdílem 17 bodů. Dá se však říct, že především utkání s Prostějovem byla vyrovnaná. V průběhu nadstavbové skupiny se naše výkony, díky volnějšímu programu (nehráli jsme VTB ligu ani Eurocup), zlepšovaly. Za zmínku stojí naše defenzivní činnost zápase proti Děčínu, kdy hosté dali pouze 28 bodů za utkání, přičemž v druhé čtvrtině dal Děčín tři body a v poslední se z nuly na tři pohnulo skóre na straně Děčína až po 9 minutách a 56 vteřinách. Jinak by svítila nula. 
Čtvrtfinále play-off proti Levicím bylo jednoznačnou záležitostí našich hráčů. Především domácí zápasy (o 31 a o 50 bodů) byly pro hosty tvrdou lekcí. V semifinále proti Kolínu jsme svého soupeře v prvním zápase rozebrali na atomy 101:53. Druhý zápas možná vejde do dějin basketbalu. Kolínští svým odstupováním od střílejících hráčů natolik naše hráče zmátli, že druhý zápas Kolín vyhrál 90:88. „Říkal jsem si, buď to vyjde, nebo to bude totální propadák,“ komentoval utkání trenér Benáček. Další dva zápasy už byly zcela v naší režii (96:63 a 104:59). 
Finále proti Prostějovu se vešlo pouze do čtyř zápasů. Za šest dní byl konec ročníku 2011/12 Mattoni NBL.b> 

Lukáš přišel do Nymburka z Ostravy a už v první sezoně dokázal v Mattoni NBL natočit 14,5 minuty na zápas a nastřílet 271 bodů. Bohužel na začátku dubna musel odstoupit kvůli dlouhodobějším zdravotním komplikacím.  

Minulá sezóna byla taková hodně zvláštní. Měly jsme patnáct hráčů, mnoho cizinců a vždy dva nebo tři seděli na lavičce. Čeští hráči se museli neustále přizpůsobovat tomu, že hrají více nebo více, podle toho jestli cizinci dostali volno a někdy měli na sobě velkou odpovědnost. Pamatuji si, například když jsme hráli play-off v Kolíně, jak jsme prohráli v prodloužení, tehdy nehrál Wilson, Simmons a Lawrence.

K tomu zápasu v Kolíně. Oni od vás odstupovali, nechali vás střílet. Myslíš, že byla jejich taktikou vás v podstatě vykolejit z rytmu?

Myslím, že to udělali chytře, protože viděli, že Simmons s Wilsonem - nejlepší střelci, nehrají. Tak si asi řekli, že nás budou nechávat střílet z dálky a ono jim to vyšlo.

Zdála se ti minulá sezóna lepší než ta letošní?

Určitě ano. Soutěž se mi zdála kvalitnější a vyrovnanější než letos. Až na začátek sezony, kdy jsme se sehrávali, jsme své soupeře drtili velkým rozdílem.

Minulý rok jsme získal svůj první titul, vnímal jsi to nějak víc?

Byl jsem samozřejmě rád a měl jsem obrovskou chuť se radovat. Všichni ostatní jenom vstali z lavičky a „jo máme titul - devátý v řadě“. Poplácali se po zádech a to bylo všechno, radost byla ale méně znatelná.

Tak určitě. Takového výsledku bych doma v Ostravě, nebo i v jiném týmu určitě nedosáhl. I proto, že je Nymburku česká liga malá, hraje Eurocup a VTB ligu. Mělo by být vidět, že hrajeme s ruskými i španělskými týmy. Byla by asi ostuda hrát s Valencií, v Bilbau a pak doma prohrát s třeba s Pardubicemi. Někde ta účast v evropských soutěžích vidět být musí.

Na nymburském týmu se velmi vážím toho, že každý hráč má svou hráčskou čest a když se mu nepovede zápas, přijde druhý den na trénink a je motivovaný k tomu, aby podal lepší výkon, než v tom zápase. Myslím, že to je tady to skryté kouzlo, které popohání tým k vyšším metám.

Byl jeden z důvodů, že si šel do Nymburka, i vidina zisku titulu?

Ne, to ne. Podle mě je to plus, i když nevím, komu by se poštěstilo vyhrát českou ligu, pokud nejde do Nymburka. Klub nabízí spoustu basketbalových možností, je to stabilní organizace, ve které se neděje něco, co by nemělo. Všechno je zajištěné a my hráči se můžeme věnovat trénování a hraní bez nějakých rušivých okolností.  Když je nějaký problém, lidé si sednou a vyříkají si to. K tomu evropské poháry, další velké plus pro každého hráče.

Doporučil bys svým následovníkům, aby přijal nabídku z Nymburka, dostanou-li ji?

Jednoznačně! Myslím, že pro každého českého kluka to je určitě něco úžasného. Nabídka z Nymburka může přijít jen jednou za život. I když si někdo není jistý, že by tady uspěl, měl by to zkusit a pak uvidí, jak na tom opravdu je. Já osobně jsem neváhal, když mi přišla nabídka z Nymburka a jsem za to rád. Jsem tady spokojený jak z hlediska hráčského i lidského. Je tu klid, jste blízko Prahy,… i když domů to mám přes 300 kilometrů.

Máš z minulé sezóny nějaký příběh, který ti jí bude připomínat na doživotí?

Když jsem hrál za Ostravu, bylo s námi  pár Američanů. Pro mě to byli lidi, kteří drží spíš při sobě a s nikým se moc nebaví. A já si svou první sezónu v Nymburce budu pamatovat hlavně kvůli tomu, jaká skladba hráčů se tu ten rok sešla. A přesto že Američanů zde bylo pět, šest a drželi spolu, byli schopni se mezi nás Čechy infiltrovat a byli prostě jedni z nás. Některý z nich přišel, smažil se něco říct česky. Simmons velká hvězda, já sem byl pro něj kluk, co přišel odněkud z Ostravy. On o mně v životě neslyšel a bavil se se mnou, jako bych se narodil tam někde v Americe jako on a byl jeho nejlepší kamarád.  Na to nezapomenu a je otázka, jestli takové lidi ještě někdy v životě potkám.

Titul pro mě materiálně znamená, že dostanu medaili, kterou si doma pověsím na hřebík, dám jí do šuplíku a rok jí neuvidím. Není to nic, co by mi to každý den připomínalo. Titul pro Nymburk znamená, že organizace pracovala, jak měla, a všichni dělali, co měli. Nenechali se ničím zviklat a ani neusnuli na vavřínech. V českém sportu bych asi těžko hledal tým, který deset let po sobě vyhraje titul.