Cesta ke kořenům našeho naši historie, do rodného města Konstantina a Metoděje, začala ráno o tři čtvrtě na sedm v mlžném oparu a za teploty lehce pod bodem mrazu. Míla Heřmanský však měl autobus příjemně vytopený a cesta do Prahy mohla startovat.

Nebylo by to pondělní ráno kolem půl osmé, aby se před Prahou na konci dálnice nenatáhl had červených světel velice zvolna popojíždějících aut. Vteřiny plynuly mnohem rychleji než ujeté metry a čas odletu v 10:00 hodin zdál se být trochu ohrožen. Míla se však zkušeně propletl středem hlavního města. „Už jsem se bál, že to nestihneme“ oddechl si Ondra Šimeček po dojezdu k terminálu. Vzhledem k závěrečnému zrychlení stihli do odletu hráči ještě občerstvení v Subway nebo McDonaldu. 

Letadlo na lince do Budapešti trochu připomnělo cesty na Balkán. Šestilisté vrtule Bombardieru Q400 dávaly tušit, že na nohy hráčů moc místa nebude. Hodinová cesta se však dala vydržet, zvlášť když ozbrojená eskorta převedla na palubu jednoho člověka s pouty na rukou. Jen si všichni pomysleli, snad to nebylo za únos letadla.  

Každý zaujal své místo a taky se zahloubal do svých činností pro krácení času při letech na zápasy. Většina hráčů, tedy česky mluvících hráčů, zabrala rozdávané noviny a s rozdílnou rychlostí přelítla hlavní i vedlejší zprávy. Američané si ucpali uši sluchátky a pouštěli do nich svoje oblíbené hity. Někdo pařil hry a někdo alespoň na chvíli zavřel oči a chvilku pospal. Rekordmanem je spánku je určitě Neno Ginzburg. Během celého letu do Budapešti byl vzhůru řadově jen pár minut. „Kdyby to šlo, prospal bych sto procent času,“ usmíval se při vystupování. Na otázku, jak dlouho tak z délky letu prospí, po chvíli odpověděl: „Počítám tak polovinu doby spím. Lepší je to v noci, ale usnu i ve dne.“

Během necelých dvou hodin strávených v Budapešti čekáním na druhý spoj se každý bavil po svém. Michal Křemen rozkoukal Bobule. „Vozím si sebou tak čtyři, pět filmů, nějaké hry, abych se nenudil.“ Žádný výběr dle destinace Michal neprovádí: „Namátkou nějaký vyberu…. Už půl roku tam mám Amerického gangstera, ale ještě na něj nedošlo.“  Na letišti Sokol, Pampi a Bendys rozehrávali Scrable.  Redaktor Českého rozhlasu Pavel Petr využil volný čas k rozhovorům s Lukášem Palyzou, Šutysem i Obou Křemenem.

Další cesta z Budapešti do Soluně byla větším letadlem, které nebylo ani plné, takže nebyl problém, aby si dlouhonozí hráči posedli k uličkám a svoje nohy si pohodlně natáhli. Osm set kilometr zvládl stroj za hodinu a čtvrt. Pozitivním zjištěním bylo, že se během překládky zavazadel neztratilo ani jedno. Dalším pozitivem byla délka cesty z letiště do hotelu. Než bys v česko-řeckém slovníku našel „Jak je to ještě daleko k hotelu Athinas Palace“, byli jsme na místě. Vzdušnou čárou kilometr a půl, po silnici dva. 

Doplněny fotografie zde