Stále se usmívající Mladen Gambiroža vkročil v úterý po našich Velikonocích před polednem do jídelny učiliště v Nymburce a společně s trenérem Fraňkem domlouvali poslední podrobnosti čtyřdenní návštěvy tří týmů ze srbského města Kraljevo v Čechách. „Máte tu hráče od roku narození 1997 do 2001 a chceme sehrát asi deset zápasů v Nymburce, Praze a Českém Brodu,“ řekl Gambi stále perfektní češtinou a doplnil, jak se cesta do Čech upekla. „Byl jsem tady na zápase, když jsme hráli s CSKA Moskva a se svým bývalým trenérem Michalem Fraňkem jsme se domluvili, že bychom mohli nastartovat spolupráci mezi Nymburkem a Kraljevem,“ začal Mladen vyprávět. Všimněte si, že neřekl, když hrál Nymburk s CSKA, ale když jsme hráli.  „Já se tady necítím jako cizinec ale jako domácí. Hodně lidí, když mě potká, zdraví mě, mávají mi a já se s nimi bavím … já vůbec nemám pocit, že jsem tu cizí,“ prozradil Gambi a oči mu jen svítily.

Šestatřicetiletý rodák z Goražde v Bosně žije nyní v srbském Kraljevu, asi 200 kilometrů na jih od Bělehradu je na svoje město hrdý. „Myslím, že v Kraljevu máme dobrou školu basketbalu a šikovné děti. Kraljevo dalo světu mimo jiné tři hráče, kteří startovali v NBA: Vlado Divace (15 let v NBA), Nenada Krstiće (7 let v NBA),  Miloše Babiće (1 rok),“ vyzdvihl nejslavnější kraljevské hráče Gambi.  

V úterý večer jsme se pak s Mladenem sešli na večerním zápase nejstarších vyslanců Kraljeva s našimi kadety U17 a chvíli jsme si povídali na různá témata.

Ne. Ještě vloni jsem hrál druhou srbskou ligu, ale letos už nic nehraji a odpočívám. Po devatenácti letech profesionálního basketbalu, kdy jsem hrál třeba na Kypru, Slovensku, v Maďarsku, Česku, Německu a vždy jsem hrál nejvyšší soutěž té země. Vloni jsem se chtěl už jen tak uvolnit, dvakrát, třikrát týdně potrénovat, odehrát zápas a pak si třeba zajít na pivo.

Teď už jo. Když jsem v roce 2000 přišel do Nymburka, pivo jsem nepil. Ale Vráťa Šístek, můj velký kamarád, mě ho naučil pít a od té doby ho už piju pořád ...... ne každý den, jen občas (smích).

Asi piješ srbské pivo. Je rozdíl mezi českým a srbským pivem?

Je to stejné jako mezi NBA a evropským basketbalem. České pivo to je NBA.

Dá se u nás koupit Staropramen, ale ten se vyrábí podle české licence u nás, ale to není stejná kvalita jako tady.  

S jedním kamarádem z Česka jsem u nás založil firmu, která připravuje projekty v oblasti ekologie. Víš, u nás je v krajině hodně nepořádku a já bych chtěl, aby se to zlepšilo. Těším se, že Srbsko za rok nebo dva vstoupí do Unie a všechno bude jednodušší. 

Každou chvíli a rád. Mám tady hodně kamarádů a čas od času se tady objevím. V posledním roce jsem tu byl už asi pětkrát

Na všechno. Hrál jsem v mnoha evropských zemích, ale do žádného jiného státu se nevracím tak často a tak rád jako do Čech. Pro ilustraci. Tři roky jsem hrál v Maďarsku a pokaždé, když jedu sem, projíždím Maďarskem, ale nezastavuji se. Nic mě tam nepřitahuje.

Máš příjemné vzpomínky i na basketbalový život?

Nejraději vzpomínám na divácký zájem. Půl hodiny před zápasem se jdeme rozcvičit a v hale už bylo narváno. Bylo vidět, jak se fanoušci těší, jak s námi dýchají a prožívají vítězství i porážky. Teď chodí nějak málo fanoušků... To je hrozná škoda.

Když jsem přišel, nejvíce mi pomohl Pepa Jelínek, který uměl dobře anglicky i srbsky. Krásné časy jsem v Nymburce prožil s Emilem Palatinusem, nebo Sigim Novotným, Davidem Špičkou,…

Z Nymburka jsi odcházel během druhé sezony. Nebylo ti líto, že jsi nemohl pokračovat?

To byl problém mezi mnou a trenérem Benáčkem. V průběhu druhé sezony jsem byl zraněný, delší dobu jsme nehrál, a když už byla noha v pořádku, nedostával jsem tolik příležitostí na palubovce a hodně jsem seděl na střídačce. Já jsem si myslel, že můžu, on říkal, že nemůžu a … nakonec jsme šli každý jinou cestou. Sezonu jsem dohrál v Pardubicích a pak jsem podepsal s Bosnou Sarajevo, která v té době hrála nejvyšší soutěž v Srbsku – Adriatickou ligu.

Určitě jsem chtěl ještě další rok a možná bych v Nymburce i svou kariéru skončil.

Nevhání ti to trochu slzy do očí, když tě v hale fanoušci, co tě pamatují, tak vřele vítají?

Přesně tak. Minule mi oči zvlhly… Nikde v Evropě se mi to nestalo. Skoro mám pocit, že si mě více váží tady než doma. Je to příjemný pocit když slyšíš „Ahoj legendo!“ (úsměv)

U nás se mnohem více trénuje než tady. Podívej se třeba na Jana Veselého. On je Pan hráč, ale do té doby než odešel do Partizanu, nikdo v Evropě o něm nic nevěděl.  Díky Dušku Vujoševičovi se dostal do NBA. U nás děti žijí pro basket, mohou trénovat od rána do večera. Myslím, že by bylo potřeba, aby talentovaní mladíci neodcházeli do ciziny – Španělsko, Itálie,… Podívej se na Partizan. Když se Honza Veselý dostal do NBA, inkasoval za to Partizan hodně peněz. Proč to neudělal nějaký český klub a ty peníze nezůstaly v Čechách?

Co předurčuje více k tomu, aby se hráč stal výborným basketbalistou – talent nebo trénink?

Jednoznačně tréninková píle. Talent jsou dvě procenta úspěchu, zbytek tvoří trénink.  

Děti v sedmi, osmi letech si začínají hrát s míčem – to ještě není basket.

Ti musí být velmi dobře placení! Máš-li se něco v basketu naučit, musíš se to naučit jako malý. Ti velcí a slavní trenéři dospělých pak už jen nakreslí akci, podle které se hraje, ale driblink, doskok, střelba – to musí naučit trenéři mládeže.

U lepších týmů to může být okolo pěti nebo šest set euro měsíčně.

Drtivou část si platí rodiče. Já třeba za svého syna jako rodič zaplatím měsíčně více než sto euro.

Jaké máte v Srbsku mládežnické kategorie?

Máme juniory, kadety a pionýry – což odpovídá věkovým kategoriím U18, U16, U14. V Srbsku dostávají už hráči kolem sedmnácti let šanci hrát mezi dospělými na nejvyšší úrovni. V Nymburce dostávají první příležitost, až na výjimky, více než dvacetiletí, kdežto třeba v Partizanu v tom věku už patří k tahounům v týmu. Je to pro ně obrovská příležitost a je na nich, zda ji využijí.

Hraje se v Srbsku nějaká soutěž třeba pro mladší hráče jako je U12?

Mladší děti sice už hrají zápasy, ale spíše to jsou přáteláky nebo nějaké regionální turnaje. Celorepublikově se hraje až v kategorii pionýrů.

Jsou, stejně jako u nás, pro hru mladší hráčů nějaké restrikce?

V nejmladší kategorii do 14 let se nesmí hrát žádné akce, nesmí se hrát zóna nebo clony. Všechna snaha vede k tomu, aby se učili hrát s míčem jeden na jednoho. Teprve až U16 začínají s clonou nebo zónou.