Hráči a vedení klubu mu přálo už po posledním zápase semifinále proti Pardubicím. Kromě obvyklých dárků se mu jeden přivezl na vozíčku a rozhodně vzbudil velký rozruch. Velký dort. Bezprostředně poté určitě zaznamenali operátoři několik přenosů datových zpráv, protože hráči nelenili, dort si nafotili a posílali domů. Na první pohled možná evokoval dort jiné představy, ale nakonec bylo jasné, že se nejedná pohlaví torza těla, ale o dokumentaci něčeho jiného. Podle obrázku každý čtenář pochopí…

Je, akorát nevím, jestli to je důvod k oslavě, ale k tryzně (smích). Není to tak dlouho, ale v šedesáti lidé umírali.

Připadá Vám, že už jste v basketbalu zažil všechno?
Myslím, že jsem toho zažil hodně a že mě nemůže nic překvapit. Jedno utkání nám scházelo do postupu do Euroligy a to by byl asi vrchol všeho. I bez postupu do nejvyšší evropské ligy nejsem nespokojený. Devět titulů mluví za vše, turnajová vítězství, účast v evropských soutěžích – nevím, co bych mohl ještě čekat.

Euroligu a nejet na Final Four Euroligy jako divák, ale jet s týmem, který se ho bude účastnit. To by byl krásný vrchol a pěkná oslava pětašedesátin. To bych byl spokojený a asi bych si řekl, že v basketu už více dokázat nemůžu. 

Spoustu volného času. Basketbalu se věnuji už padesát let. V deseti jsem začínal hrát a od té doby beru tento sport jako koníčka. A není to vynikající spojení, chodit do práce a přesto se věnovat koníčku!?

Dal mi spoustu nových přátel, poznal jsem spoustu zemí, kam bych se sám neodvážil ani jet na dovolenou…

Co si za tucet let v Mattoni NBL pamatujete?

Nejvíce si pamatuji první titul a oslavy na náměstí. Nečekám, že bychom toto překonali. Jak je vidět, zájem o basket upadá a nejen tady.

Někdo to tak říká, ale první je prostě jen jeden. A myslím, že to nepřekoná ani ten desátý, který bychom rádi letos získali. To byla euforie, první titul byl neočekávaný, vybojovaný a nemohli jsme říct před finále, kdo ho vyhraje. V dalších letech by nevyhrát titul byla ostuda.

Byl jste někdy v basketbalovém životě hodně naštvaný?

Nebudu chodit do příliš vzdálené historie. Prohrané sedmé finále s Opavou. Věřil jsem, že titul získáme, měli jsme skoro všechny trumfy v ruce – byl to poslední zápas a v takových se nerozlišuje, kdo je favorit, Opava hrála v ostravském azylu.  

Může to dopadnout tak, že se v Ostravě bude hrát o titul. Nevrátily by se špatné vzpomínky?

Určitě. Jestli se dostane Ostrava do posledního kola play-off a my tam pojedeme na finále, jakmile vejdu do haly, hned si vzpomenu. Myslím, že mě to hned přejde, protože budeme mít k dobru dvě vítězství. Věřím, že po jedenácti letech se opět sejdeme ve Stodolní ulici…

Jedenáctý titul, dvanáctý titul,… Po devíti titulech nemůžete mít asi ani jiný cíl. Ještě by to chtělo o sobě dát více vědět v Evropě a ve VTB lize se podívat do play-off. Myslím, že je stále co získávat a na co se těšit. Uvidíme, jak zdraví dovolí…