Naše filozofie je hrát naplno každý zápas. I kdybychom měli v hledišti jediného fanouška, tak mu musíme ukázat všechno, co v nás je. Pro nás je velmi důležité, jak se vyrovnáváme s výzvami. Naším jasným cílem je získat titul. A k tomu musíme chtít uspět v každém utkání, respektovat soupeře a hrát nejlépe, jak umíme. Občas vyhrávat o hodně může být proti nám. Je to dlouhá sezona a vysoké výhry nás mohou oslepit, protože pak si nepřipouštíte špatné věci a co je třeba zlepšit. Celkově si ale myslím, že až dosud odvádíme v lize dobrou práci. A doufám, že získáme titul, jak všichni od sebe očekáváme.

Je dobrým signálem i to, že hráči zvládli těžké zápasy jako ve Svitavách, Olomouci či Opavě?

Už jsme v sezoně odehráli 65 utkání a hráči nejsou stroje. Když hrajete dvě soutěže najednou, pozornost se často stočí na tu kvalitnější, což pro nás byla Champions League. Cestování a další věci ovlivní výkonnost. Ale pro nás je důležité zvládat tyto výzvy. Všechny přední týmy v lize se s námi chtějí měřit a pro nás je jen dobře, že všechna utkání nevyhráváme snadno. Potřebujeme tyto výzvy, aby hráči museli zapnout naplno i v lize. Ale jak jsem už říkal, vyhrávat není vždy jen výhoda. Občas je třeba, aby se stalo něco, co nám zapne červená světla. Když budeme jen vyhrávat, budeme slepí. Respektujeme všechny soupeře a je nám jasné, že ne každý zápas pro nás bude snadný.

Dosud jen jednou se povedlo získat titul bez jediné porážky. Je to cíl pro tuto sezonu?

Jako profesionál na to takto nekoukám. Pro někoho to může být důležité, ale pro nás je hlavní nastoupit do každého utkání připravení. Teď startuje play off a my se všichni soustředíme jen na to pokusit se opět získat titul. Já si pak rozhodně nebudu pamatovat, jestli jsme na něj dosáhli bez jediné porážky, nebo s nějakou prohrou. Nejdůležitější je získat titul.

Oproti předchozím sezonám se zdá velký rozdíl v tom, že klíčovou roli hrají čeští hráči jako Vojtěch Hruban a Jaromír Bohačík a ne cizinci jako dříve Maurice Whitfield, Tre Simmons, Chasson Randle nebo Howard Sant-Roos. Souhlasíte?

Každá sezona je jedinečná a nebylo by fér je porovnávat. Čeští hráči byli a vždy budou jádrem týmu a nejdůležitější součástí klubu. Není to jen o Vojtovi Hrubanovi a Jaromíru Bohačíkovi ale o všech Češích. Přínos některých není vidět ve statistikách. Někteří přinášejí vůdcovství a další hodnoty, které nejsou tolik vidět, ale jsou stejně důležité. Čeští hráči jsou pro klub to hlavní, a proto neustále hledáme mladé české hráče, kteří pro nás mohou být dobrým doplněním. Nejde jen o jejich schopnosti, ale i o jejich osobnost a ambice. Já jsem ale také rád za to, jak se čeští hráči vyvíjejí. Většina kluků přišla zvenku a vyvinuli se z toho, co jim zdejší systém nabízí, v hráče vysoké úrovně. Český basketbal musí být na tyto kluky pyšný, protože většina z nich jsou nyní oporami národního týmu. Když se vrátím na začátek, Češi jsou jádrem tohoto týmu a vždy to tak bude.

Pro mnoho fanoušků byl velkým zklamáním brzký konec v Lize mistrů. Jak tohle zpětně hodnotíte?

Jak řekl Churchill, úspěch je schopnost jít od nezdaru k nezdaru bez ztráty nadšení. A já se vždy snažím na všechno dívat objektivně, prakticky a situace analyzovat. My jsme ti, kdo byl nejvíce zklamaný z vyřazení z Ligy mistrů. Tento tým si výbornými výkony v minulých letech zvedl laťku očekávání a teď se s tím snažíme vypořádat. Mám tu k dispozici realizační tým, který je snem každého trenéra. Saša (Aleksander Sekulič) přináší optimismus, klid a je mou protiváhou. A to nemluvím o jeho znalostech, které jsou obrovské. Rička (Ricardas Reimaris) zas přináší litevskou mentalitu, profesionalismus na nejvyšší úrovni a oddanost za jakýchkoli okolností. Hodně mi pomohli dostat se přes to těžké období. Skupinu jsme měli hodně silnou, ale i tak jsme si mohli vést lépe. Bylo tam ale hodně nečekaných okolností jako zranění, změny hráčů. Do prvního utkání ve Francii jsme šli jen s jedním cizincem, Kendallem Smithem, který hrál poprvé v Evropě. Pak jsme hráli doma s Aténami zápas, který jsme měli dvakrát vyhraný, ale nakonec jsme prohráli po prodloužení. Začalo se to nabalovat jako sněhová koule a bylo těžké ji zastavit. Sport není matematika. Jedna plus jedna ti občas ve sportu nedá dvojku. Mentální stránka byla hodně těžká, zvláště po té předchozí sezoně, kdy se nám v Lize mistrů hodně dařilo. Sami jsme si tak vytvořili vlastní očekávání a byli jsme tak nejvíce zklamaní. Ale to je součást procesu a musíme se posunout dál.

Bylo těžké se přes to zklamání přenést a začít se plně soustředit na českou ligu?

Naše motto je: žádná sebelítost. Nesmíme se litovat. My jsme profesionálové. Ať už jde o hráče, realizační tým, týmového manažera, fyzioterapeuta, kohokoli, kdo je kolem týmu. Je snadné dělat ze sebe oběť, ale to my nechceme. Základ týmu, co se týká osobností hráčů, je úžasný. Mají velkou schopnost vyrovnat se s výzvami, brát na sebe odpovědnost. A to nám pomohlo vyrovnat se s těžkými časy a posunout se dál. Mám k hráčům velký respekt za to, jak to zvládli. A jak už jsem řekl, i k mému realizačnímu týmu především k Sašovi a Ričkovi.

V Nymburce jste s malou přestávkou už sedmou sezonu. Čím to, že se vám v Česku a Nymburce tak líbí?

Basketbal mě přivedl do České republiky a za to mu děkuji. Neno Ginzburg mě sem přivedl jako svého asistenta a za to mu také děkuji. Největší předností tohoto klubu je dívat se na věci z odstupu i v těžkých chvílích a neustále se posouvat dopředu, i když je obloha zatažená. Pan (Miroslav) Jansta a nyní pan (Jiří) Podpěra, Rudolf a Ondra (Šimečkovi) jsou dostatečně zkušení a vědí, že nic nám negarantuje neustálé výhry. K tomu je třeba dobře pracovat a být na správné cestě. To je něco, co se v Izraeli hrozně těžko hledá. Tam je vše mnohem více impulsivní a dramatické. Mě více sedí místní kultura. Dává mi příležitost užívat si koučování. Není to jen o výhrách, ale i o užívání každého dne v kanceláři.

A když se na to podívám z pohledu rodiny, tak když jsem sem přišel s manželkou a dvěma malými chlapci, tak jsme nevěděli, jak dlouho tu zůstaneme. Protože v basketbale nikdy nevíte. Nyní se pomalu chystám už na osmou sezonu, narodila se nám tu holčička, která je v podstatě Češka, protože tu strávila mnohem více času než v Izraeli. Mentalita tady v Česku je o 180 stupňů odlišná od toho, odkud pocházím. V Izraeli je vše mnohem impulsivnější a dramatické, všechno je tam extrémní, není tam žádný klidný střed. Poznat jinou kulturu a jiný typ lidí mi přináší větší vyrovnanost a klid. Jak říká Forrest Gump, život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co dostaneš. Život je v podstatě dobrodružství. Dostalo se nám příležitosti potkat jinou kulturu a jiné lidi a přidat do naší rodinné kroniky další kapitoly. Samozřejmě pro rodinu byla těžká výzva žít mimo domov, ale učinilo nás to silnější jako lidi i jako rodinu. A velmi si vážíme času stráveného v České republice, protože nám to dalo více, než nám to vzalo.

Jak často se dostanete do Izraele a stýská se vám po vlasti?

Jezdíme domů v létě, během července a srpna. Také na Vánoce. Když jsou teď děti velké, tak je manželka asi vezme domů i během jarních prázdnin. Jestli mi něco schází z Izraele, tak je to má rodina. Pro naší kulturu je velmi důležité, aby rodina držela vždy pohromadě. Také mi chybí izraelské jídlo, které je úžasné a odlišné od toho místního. Během léta konečně máme zpět všechny ty chutě a koření, aby manželka mohla vařit izraelská jídla.

Jaká izraelská jídla máte nejraději?

Falafel, hummus, naše kuchyně je hodně odlišná od české. Máme tam hodně koření a vždy hodně velká jídla a více pokrmů. Naše chůva s námi už byla několikrát v Izraeli a byla vždy v šoku z množství jídla, když se celá rodina sejde pohromadě. Jídlo je důležitá součást izraelské kultury.

A našel jste v Česku místo, kde vaří dobrý falafel a hummus?

Je v Praze několik míst, kde vaří Izraelci a snaží se tu vařit izraelská jídla, ale není to originál. Není to to samé.

Jak byste porovnal život v Česku a v Izraeli?

Jak jsem řekl, kultura je o 180 stupňů odlišná. V Izraeli jsou lidé více otevření, vřelí. Tady jsou lidí spíše uzavření, žijí si svůj život. V Izraeli ale lidé na druhou stranu neberou věci tak vážně a jsou až moc v pohodě. Nic není ideální, chce to spíše vyváženost mezi oběma povahami. Poznávám to každý den u maličkostí, jako například když jdu do obchodu, tak je těžší komunikovat. Lidé jsou uzavření. V mé zemi se hned komunikuje. Také tam všichni mluví anglicky, což tady není. To je pro nás občas obtížné. V Izraeli je to také více spontánní. Například když si mé děti chtějí jít hrát ke kamarádům domů, musíme to dopředu hlásit, aby s tím jejich rodiče počítali. V Izraeli prostě děti jdou a zaklepou na dveře. Moje děti se to snaží přenést na své kamarády a naučit je, že prostě mohou přijít, když chtějí. Také rodinná kultura je odlišná. V Izraeli jsou rodiny opravdu velké, každý víkend se všichni scházíme na šabat a máme hostinu. Hodně věcí děláme společně. Rodina je obrovskou částí naší kultury. Když naše chůva s námi přijela do Izraele, byla v šoku z toho, jak rodina drží pohromadě. Až jí to rozbrečelo. A ještě více nás to sblížilo. To jsou podle mě hlavní rozdíly.

Česko a Izrael mají velmi dobré vztahy. Souhlasíte?

Souhlasím a jsem na to hrdý. Každé léto po návratu do Izraele mluvím o České republice velmi pozitivně. Považuji jí za svůj druhý domov. Jde také snad o jedinou zemi v Evropě, která se rozdělila na Česko a Slovenska jen perem po mapě bez jakékoli války. Od toho bychom se měli poučit. A mimochodem (prezident Miloš) Zeman je náš největší fanoušek. Má rád Izrael možná více než někteří Izraelci. Jsem hrdý na to, že obě země mají velmi dobrý vztah a doufám, že to bude pokračovat.

Přesto si stále hodně lidí myslí, že v Izraeli létají rakety a je tam nebezpečno. jak byste jim Izrael popsal?

Chápu to, protože to vidí ve zprávách. Možná Palestinci mají lepší PR než my. Ale Izrael není bombardován na každodenní bázi. Rozhodně ne střed země. Jsou samozřejmě části Izraele, kde to není tak bezpečné, ale my byli v Izraeli několikrát i s týmem a můžete se zeptat hráčů, jestli měli nějaký problém. Byli jsme v Jeruzalému, Tel Avivu a líbilo se jim tam. Realita není taková, jak vypadá podle zpráv. Martin Peterka tam před dvěma roky strávil celé léto a užil si to tam. Není důvod se bát cesty do Izraele. Když máte rádi hezké počasí, pláže, památky a dobré jídlo, jeďte do Izraele. Nebudete zklamaní.

Jste typ trenéra, co má basketbal neustále v hlavě, nebo umíte vypnout? Jak trávíte volný čas?

Basketbal je moje profese a beru to velmi vážně. Trávím se svými asistenty hodně času v naší kanceláři a je to nejlepší příklad, jaký mohu dát svým dětem, že pokud chtějí něčeho dosáhnout, musí tomu být oddaní. Je to dobrý příklad i pro hráče, když mě vidí v kanceláři pracovat. Ve hře je hodně emocí, dobrých i špatných chvil a to člověka ovlivňuje. Čím více máte zkušeností, tím lépe se s tím vyrovnáváte. Když jsem byl mladý trenér, tak jsem si basketbal nosil i domů a byla to práce na 24 hodin. Teď už jsem zkušenější, takže když dorazím domů, snažím se od basketbalu odpojit co možná nejvíce. Když máme volný den o víkendu, je to pro mě svatý čas, během něhož se snažím být hlavně s rodinou. Zvláště v těžkých chvílích mi rodina dává rovnováhu a schopnost dívat se na život reálně. Volný čas trávíme cestováním. Také hodně čtu. Hlavně o vůdcích a válce. Přiměje mě to přemýšlet, jak lídři ovlivňují svět. A války mě zajímají z toho pohledu, jak ovlivňují dění kolem sebe. Nikoli kvůli samotnému válčení.

Máte svého oblíbeného vůdce?

Četl jsem hodně o nejrůznějších vůdcích. Tím, který mě nejvíce zaujal je Winston Churchill. Lincoln měl zas možná největší vliv v historii v otázce rasismu. Hodně z nich ovlivnilo svět kolem sebe včetně lídrů z naší země.

Můžete prozradit něco ze svého mládí? Jak jste se vlastně stal trenérem?

Vtipné je, že jsem míval fotbal mnohem raději než basketbal. Když byste se mě v dětství zeptali, co preferuji, byl by to stoprocentně fotbal. Jako děti jsme si neustále hrály venku. Žádný iPhone, žádný Playstation, nic. Pamatuji si, jak moje matka jezdila na kole po sousedství a hledala mě. Volala mé jméno, zatímco my děti si někde hrály. Nesportovaly jsme v nějakém systému, prostě jsme sportovaly. Basketbal pod trenérem jsem začal hrát až v šestnácti. V osmnácti jsem jako každý v Izraeli musel na tři roky na vojnu. Až poté jsem přišel do Galil Elyon, což je velký klub v Izraeli. To byla má první zkušenost s profesionálním basketbalem. Strávil jsem tam sedm, osm let. Během toho jsem ale vždy trénoval děti. Líbilo se mi pracovat s lidmi. Pamatuji si, že jako hráč jsem si neustále dělal poznámky a snažil se vzít něco od nejlepších koučů, které jsme měl kolem sebe jako Pini Gershon, David Blatt. Pak jsem se stal asistentem Odeda Kattashe, který teď vede Hapoel Jeruzalém, spolupracoval jsem s Bradem Greenbergem a dalšími velkými trenéry. A nejdůležitější ze všech byl pro mě Neno Ginzburg. Znali jsme se už předtím. Pak mi nabídl možnost jít s ním trénovat sem. Zpětně je to nejlepší krok, jaký jsme kdy udělal. Jako trenér mě ovlivnil nejvíce. Ať už basketbalově, ale i mimo hřiště. Být trenérem totiž je i o tom umět pracovat s lidmi a v tom je Neno mistrem. Každodenně těžím z jeho zkušeností jak řešit situace. Taková byla má cesta k trenérství a doufám, že se budu ještě zlepšovat.

Co vás vlastně na trenérství baví nejvíce?

Největší uspokojení, jakého se vám jako trenérovi dostane, je samotný proces. Zahrnuje to rozvoj hráče a tvorba týmu jako jednolitého celku. Když vidíš progres, že i přes všechno dobré i špatné se to někam posouvá. Když si vezmete Nymburk a pokrok klubu od doby, kdy do něj přišel Muli Katzurin, je to úžasné. Já se nyní snažím navázat na práci Muliho a Nena a dodat do toho svou filozofii.

A jak jste na tom po těch letech s češtinou?

Moje děti mluví plynně česky díky tomu, že tu chodí do školy. I moje malá holčička neskutečně rychle pochytila všechno. I moje žena se s češtinou vypořádává dobře, protože tu má kamarády. A já nemohu říci své tajemství, jak moc dobře rozumím. Pro můj vztah s hráči je občas lepší, když si myslí, že nerozumím všemu, co říkají. Mluví a já z toho něco pochytím. Samozřejmě nemluvím česky, ale zlepšuji se, zlepšuji se.

Nyní začíná play off. Máte vzkaz pro naše fanoušky?

Naši fanoušci se vždy objeví, když je potřebujeme. A to je důležité zmínit. Měl bych je rád na tribunách každý zápas bez ohledu na soupeře. Teď je čas play off a my je potřebujeme. Je to i o atmosféře a pocitu, že hrajeme pro někoho. Ceníme si toho, co pro nás fanoušci dělají. A je důležité cítit atmosféru. Titul nezískáme jen tak. Potřebujeme je k tomu. My jim můžeme slíbit jen to, že se budeme snažit hrát nejlépe, jak umíme. A já doufám, že nás přijdou podpořit. Protože vždy, když jdeme hlavou proti zdi, tak oni přijdou. Bylo tomu tak i v Praze v Lize mistrů. S nimi se cítíme mnohem příjemněji a pomáhá nám to. Takže my na vás čekáme, lidi.