Když se poprvé hráči dozvěděli, že půjdou do škol, určitě si nemysleli, že by po nich někdo chtěl, aby vžili do role pedagogů. Spíše předpokládali, že jejich úloha bude jiná – povídání, beseda, maximálně nějaká ukázka jejich sportu. Jak ale přicházely zpřesňující informace, bylo stále jasnější, že se to jen tak nějakým povídáním neobejde. Hráči totiž zpočátku nevěděli, že tato akce se na plánu školy v Sadské jmenuje: „Přijďte si to zkusit“ a tím „to“ je myšlena skutečná pedagogická práce.

V hráčské šatně ve čtvrtek před tréninkem nabrala akce ten správný směr. Vráťa Šístek totiž rozdal hráčům přesný rozpis učební látky v jednotlivých předmětech. „A to jako máme učit??“ ozývalo se z různých koutů šatny. Někteří byli hodně pobavení, jiní dost překvapení. Nicméně kostky byly vrženy a na přípravu konkrétního tématu výuky měli hráči jen čtvrteční večer.

V pátek ráno vyrazil konvoj aut do Sadské. V některých autech vládla pobavená nálada, u Jirky Welsche trochu napjatá. Na Jirkovi bylo vidět, že se doma dostatečně nepřipravoval: „Jsem docela dost nervózní. Čtyřicet pět minut vést hodinu!? To nebude jednoduché,“ vyznal se pocitů. „My jsme se připravovali pilně. S Jirkou jsme měli včera doučování, myslím, že to zvládneme,“ nepřipouštěl si problémy stále dobře naladěný Radek Nečas. Vojta Hruban, který dostal v rozpisu matematiku, přemítal: „Jestli jsem něco v deváté třídě z matiky věděl, už jsem to zapomněl. Včera jsem se podíval na test, co by měl umět žák základní školy v páté třídě a dost jsem u toho pohořel.“ Lukáš Palyza měl při hodině tělocviku dva úkoly – gymnastiku a basketbal. Vyřešil to jednoduše: „Přeskočíme rovnou k basketu, nářadí ruším.“

Hráči se ve škole setkali s ředitelkou školy paní Žánovou, která však jejich obavy nijak nerozptýlila. „Od učitelů máte připravenou látku podle učebních osnov, které se budete věnovat. Můžete se rozhodnout, zda chcete, aby vyučující byl s vámi ve třídě.“ Většina „vyučujících“ své zavádějící učitele s díky odmítla. Pravděpodobně nechtěli, aby profesionálové okopírovali jejich pedagogické vlohy a dovednosti. Ve sborovně se pomalu krátil čas, zazvonilo na přestávku, během které si pro své nové pedagogy přišli žáci a dovedli je do svých tříd.

Tomáš Pomikálek a Vojta Hruban z obavy před matematikou navrhli zahájit hodinu diskuzí o basketbalu. „Na začátku jsem byl trochu nervózní, pak jsme ale zjistili, že matiku můžeme obejít, spadlo to ze mě,“ smál se po vyučování Vojta. Na matematiku došlo formou jednoduché matematické hry s kartičkami. „Hru jsme nakonec pochopili,“ chlubil se Pomi a dodal i výsledek: Sice jsme nevyhráli, ale nebyli jsme poslední. To byl pro nás největší úspěch.“

Jirka Welsch a Tweety Carter měli v 9.B přírodopis na téma opakování period vývoje Země. V duchu moderních forem výuky přistoupili ke skupinové práci. Nakonec hodina dopadla dobře „. I když jsem přišel na hodinu úplně nepřipravený, využil jsem rady na práci ve skupinách a ta se osvědčila. Pravda, bylo to trochu opačně. Děti jsem neučil já, ale ony učily mě.“ Tweety se do hodiny zapojil kresbou. Jeho pokus však sklidil poměrně velké pobavení. „Kreslení nepatří mezi mé silné stránky,“ smál se Tweety (ve videu najdete, jak Tweety svou kresbou bavil).

Petr Benda a Dominik Heizl měli v českém jazyce Jana Nerudu. „Udělal jsem si malou přípravu, netroufl bych si jít nepřipraven,“ prozradil Petr Benda. „Čtvrt hodiny jsme opakovali látku, aby se neřeklo,“ usmíval se Petr. Ve zbytku hodiny to však nebylo jen povídání o basketbalu, Petr si připravil ukázku brněnského hantecu, rozdal dětem namnožený text a ochotně překládal pro žáky neznámá slovíčka. Malá odchylka od tématu rozhodně nikomu nevadila. „Petra bych bral jako učitele, byl na hodinu dobře připravený,“ pochválil svého parťáka Dominik Heinzl.

Hodiny angličtiny v podání Drew Naymicka nebo dvojice Efevberha – Houška byly také velice kvalitní. Drew si připravil slovíčka k tématu sportu, psal na tabuli a připravil si pro děti soutěž. Vůbec nevypadalo, že v životě neučil. „Bylo to fajn, moc se mi to líbilo,“ potvrdil Drew. Kázeň v jeho hodině, i když se jednalo o osmáky, byla vynikající. Vzhledem k tomu, že Mike s Pavlem měli mladší děti, neobešlo se vyprávění v anglickém jazyku bez překladu Houšiho. „Když jsem byl v Děčíně, už jsme jezdili do škol a věděl jsem tedy, co mě bude čekat. Vyfasovali jsme skvělou třídu, kde děti byly aktivní, ptali se a to bylo super,“ byl potěšen Pavel Houška. Radek Nečas i Miljan Pavkovič při hodině dějepisu dokázali udržet pozornost svých žáků a šesťáci při výuce vypadali docela spokojení. Tělocvik byl pro Lukáše Palyzu i Stegbauera docela pohodový. „Byl jsem rád s ním, bez něj bych to nezvládl,“ radoval se Štegy a na otázku, zda by byla kantořina obor, který by mohl dělat, odpověděl s úsměvem: „Myslel jsem si, že tělocvik bude to nejlehčí, ale spletl jsem se... Vypadá, že bych nemohl učit asi nic.“ Lukáš Palyza byl se svými žáky spokojen. „Je vidět, že je to sportovně založená škola. Děti vědí, co dělat s míčem, šlo vidět, že mají basketbalové základy, dokázali předriblovat hřiště,“ pochválil Lukáš. 

Po skončení vyučování se všichni hráči a celý druhý stupeň sešel ve školní tělocvičně. Po několika otázkách na hráče přišla soutěž o podepsaný dres Jiřího Welsche. Žáci navigovali Jirku se zavázanýma očima ke koši tak, aby proměnil svůj jediný hod na koš. Pokud dá koš, zůstane dres ve škole. Jak to všechno dopadlo, najdete ve videogalerii. Na úplném konci se už jen podepisovalo a fotografovalo…. Pro žáky i naše basketbalisty to byla povedená část dne. Bavili se všichni…. a to je nejdůležitější.