Trenér Lubomír Růžička:

Nejprve bych chtěl pogratulovat domácím k vítězství, které nakonec vypadá jednoznačně, ale já musím svoje hráče za prvních dvacet minut pochválit. Dá se říct, že je mohu pochválit i za druhý poločas, protože stále bojovali, i když výsledek se hodně svažoval na stranu domácích. My jsme zápas brali trochu jako přípravu na „naší ligu“.

Domácí nás jasně přeskákali, dominovali na doskoku. My jsme díky absenci Horáka a naší nejnovější posily Leška, který za nás bude hrát už od příštího zápasu. Po útočném doskoku vytěžili domácí mnoho druhých šancí.

Trochu jsem tušil, že v prvním poločase mohou nastat nějaké problémy. Byl to první domácí zápas hodně proměněného týmu. Přes možná nečekaně vyrovnaný průběh, jsem viděl na naší hře i dobré momenty, na kterých můžeme stavět. Ve druhém poločase jsme se zlepšili především v obraně, dávali jsme hodně snadných košů po ziscích v obraně a hlavně jsme si začali věřit.    

Bylo vidět, jaká je reálná síla obou družstev. My jsme v prvním poločase drželi krok i díky tomu, že se Nymburku tolik nevedlo. Bohužel ve druhém poločase jsme odešli i fyzicky a to byl hlavní důvod obrazu hry po přestávce. Dostávali jsme jednoduché koše, a proto byl rozdíl tak velký. Pozitivem je, že jsme s favoritem dokázali dvacet minut běhat. Věřím, že v příštím zápase to bude už třicet a stále se to bude zlepšovat.

První poločas jsme odehráli velice koncentrovaně, ale proti týmu, jako je Nymburk, musíte hrát stejně celých 40 minut. Do druhého poločasu jsme nastoupili trochu vláčně, tím jsme pustili domácí do náskoku a svého tempa a to jsme nedokázali zastavit.

Jaké byly souboje s naším nejzkušenějším hráčem Sokolovským?

Férové a náročné. Je dobré, že to v našem věku nevypouštíme a normálním způsobem se pořežeme pod košem. (smích) Neznamená to, že když jsme spolu byli osm let v nároďáku, že se nemůžeme pomlátit.

Dostal jsem koňara, začalo mi stehno opuchat a limitovat v pohybu, proto jsem na konci musel odstoupit.

I takové zápasy jsou. Na úvod byla trochu patrná nervozita hráčů, kteří jsou tady první rok. Nevěděli, co od toho čekat. Svitavám se odráželo do rukou úplně všechno, ale my jsme jednoznačně špatně bránili. Když dáte možnost soupeřovým hráčům, aby jim narostla křídla, promění i pokusy, které by jindy skončily neúspěchem. Ve druhém poločase jsme se zlepšili, ale abychom mohli říct, že to byl dobrý basketbal, do toho máme ještě daleko.

Ve druhém poločase jsi zaznamenal 17 bodů, běhal jsi do rychlého protiútoku, smečoval…

V prvním poločase jsem seděl na lavičce, tak jsem měl dost sil a naši protihráči už byli unavení.

Dali jsme hned na úvod deset bodů a to nás nastartovalo. Seděl jsem na lavičce s Tomášem Pomikálkem a říkali jsme si, že to musíme utrhnout do dvou, tří minut, jinak se budeme trápit až do konce zápasu. Měli jsme i trochu štěstí, my jsme dali dvě otevřené trojky a oni ne, i když měli otevřené pozice.    

Byl to těžký zápas, především v prvním poločase, protože jsme hráli velice špatně v obraně. Soupeř dal nějakou trojku a další několik jednoduchých košů. O poločase jsme si v šatně řekli, že musíme přidat hlavně v obraně, být daleko agresivnější a hrát chytře v útoku. Myslím si, že na konci zápasu mohli být naši fanoušci spokojení.

Pro nás byl klíčový vstup do druhého poločasu, protože od té chvíle jsme začali kontrolovat průběh zápasu. Ještě důležitější než body bylo zlepšení v obraně. Právě to nám dovolovalo diktovat tempo utkání. Po jedenačtyřiceti bodech z prvního poločasu jsme ve třetí čtvrtině ubránili soupeře na 13 bodech. Tak musíme hrát ve všech zápasech už od začátku.

Přesně tak. V útoku jsme dali hodně jednoduchých košů právě po dobré obraně.

To není jen moje zásluha. Když sebelepší přihrávku spoluhráč nezpracuje, ztrácí smysl. Protože já mám kolem sebe výborné spoluhráče, všechno jde o mnoho snadněji.