Za prvé snížil počet prohraných zápasů v jedné sezoně Mattoni NBL na tři, když prohrál dvakrát se stříbrným družstvem Mlékárny Kunín a jednou s bronzovým BK Prostějov. Ve Final Four Českého poháru rovněž jsme zcela neomylně dokráčeli za svým cílem a ve finále zadupali do země prostějovské Orly 117:87. Na třetí frontě, FIBA Evropské lize, jsme dokázali z nesmírně těžké skupiny postoupit až do osmifinále, kde jsme však bohužel nestačili na konečného vítěze soutěže Dynamo Petrohrad s David Blattem na trenérské židli. Přitom jsme dokázali porazit v základní části i takové velkokluby jako Kazaň či Kyjev na jejich palubovce. Byl to i rok individuálních rekordů. Maurice Whitfield dosáhl na tripple-double (10 bodů, 10 doskoků a 10 asistencí) v utkání s Fenerbahce Istanbul. V české lize získal zase cenný úspěch Adam Hess, který v utkání proti Ústí nad Labem zatížil konto soupeře nevídanými 55 body. Je prvním, komu se v tomto tisíciletí podařilo překonat hranici 50 bodů za zápas.

Před sezonou přišli do Nymburka mimo jiné Ladislav Sokolovský a Pavel Beneš. Měli jsme trochu problémy s počtem Američanů. Po určitou dobu nemohl být na soupisce Adam Hess, který přišel do Nymburka v době poté, co neočekávaně odjel Ashante Johnson. Když se pak AJ v prosinci vrátil, měli jsme v týmu 4 cizince a to bylo příliš, na soupisce mohli být jen tři. Situace se vyřešila v únoru českým občanstvím pro Maurice Whitfielda.

Do české Mattoni NBL jsme vstoupili jako blesk a hned v prvních kolech jsme drtili jednoho soupeře za druhým. V šestém kole jsme měli skóre 615:405, což znamenalo více než sto bodů na jedno utkání. Jediným vyrovnanějším zápasem první poloviny základní části byl duel s Brnem, který se rozhodoval v prodloužení. Po 11 kolech jsme měli na druhý Prostějov náskok 2 bodů. Ani v odvetách základní části jsme nenašli přemožitele, i když díky sílící únavě z české ligy a evropského poháru nebyla naše vítězství tak drtivá. Po dvaadvaceti kolech jsme měli na kontě 22 vítězství a průměrné skóre zápasu se vyhouplo až na 97,6 : 74,9 a jasně ukazovalo, že nemáme konkurenci.

Nadstavbovou skupinu jsme začínali s A PLUS Brno. Dramatické utkání, na kterém se ještě podepsalo naše vypadnutí z Evropského poháru, bylo dramatické až do konce a naše vítězství se zrodilo až v posledních minutách zápasu. Další zápas doma proti Mlékárně Kunín byl asi nejhorším představením, které Nymburk v NBL předvedl. První čtvrtinu vyhrál náš soupeř 15:42!!, když se nám nepodařilo ubránit Šošku (17 bodů za 10 minut) a Warricka (19b.). V dalším průběhu zápasu jsme se snažili, ale tak velkou propast jsme nepřekonali. Byla to první porážka v české lize na domácí palubovce od 2.finále v sezoně 2002/03 (21.5.2003) a první porážka ve Sportovním centru vůbec. V nadstavbové skupině jsme pak prohráli ještě jednou. V sedmém kole dal o 10 bodů více Prostějov a byl to jeden z jeho důležitých kroků pro konečné druhé místo před play-off. Na konci nadstavby jsme měli před druhým Prostějovem náskok 7 bodů. 

Ve čtvrtfinále play-off jsme změřili síly s BK Ústí n.Labem. Pouze jediný zápas na ústecké palubovce byl vyrovnaný, ostatní dva v Nymburce skončily našim jednoznačným vítězstvím. V semifinále proti A PLUS Brno nám soupeř nevzdoroval déle než tři zápasy. Utkání však byla o mnoho vyrovnanější a rozdíly konečných výsledků byly postupně 13, 9 a 8 bodů.

Očekávaná finálová série zvedla svoji oponu 18.května v Nymburce a soupeřem byl opět tým Mlékárny Kunín. První zápas skončil i bez prodloužení 231 nastřílenými body (118:113). Druhé utkání hrané v Novém Jičíně bylo více o obranách, ale vítěz byl stejný. Ve třetím zápase se zapojilo všech 11 hráčů z lavičky a byl to jeden z nejlepších výkonů, který jsme v letošní lize podali. Rozdíl se vyšplhal na 37 bodů (112:75). Zdálo se, že Kunín je na kolenou. Omyl, jeho hráči se nechtěli smířit s porážkou 4:0 na zápasy, a tak do čtvrtého utkání investovali zbytky sil. Dokázali velice dobře zahrát v obraně, ze které pak vyráželi do rychlých protiútoků. Místo titulu jsme si z Jičína přivezli porážku 103:113. Pátý zápas byl střeleckým soubojem Warricka proti celému našemu družstvu. I když nastřílel 43 bodů, tedy více než polovinu kunínských, byl ve svém snažení značně osamocený. Utkání jsme měli pevně pod kontrolou a po čtyřiceti minutách jsme se mohli opět po roce radovat ze zisku mistrovského titulu.

Hráči:

Ladislav HORÁK, Ladislav SOKOLOVSKÝ, Jiří ZÍDEK, Ashante JOHNSON, Adam HESS, Aleš CHÁN, Jiří TRNKA, Pavel BENEŠ, Maurice Lamar WHITFIELD, Radek NEČAS, Jiří NOVOTNÝ, Denis MUJAGIČ, Michal HUBÁLEK, Zdeněk HANZLÍK, Stanislav VOTROUBEK,

Skončili během sezony: Věroslav SUCHARDA, Pavel ENGLICKÝ

Ladislav Sokolovský

Abych pravdu řekl, moc si toho nepamatuji, je to osm let. Byl to rok, kdy jsem se v Nymburce teprve rozkoukával. Vím, že tu byl trenérem Michal Ježdík. Hrál tady Maurice Whitfield, Adam Hess, AJ přišel v průběhu sezony.  A teď si vzpomínám, byl to jediný rok, kdy jsem nehrál se svou tradiční pětkou, protože mi ji Jirka Zídek vzal a to od něj nebylo hezké. Taky si vzpomínám, že jsme měli šatnu hrozně daleko od haly (šatny byly v budově B a hrálo se v hale jako dnes, tedy vzdálenost byla asi čtvrt kilometru – pozn.), šli jsme to tři, čtyři minuty. Kdyby ses mě ptal, kdo v té době hrál v Novém Jičíně, to bych si nevzpomněl.

Pro tebe to byl čtvrtý titul, pro Nymburk druhý. Co to pro tebe znamenalo?

Měl jsem radost, že jsem první sezonu v novém působišti dotáhl až na vrchol snažení. Myslím, že v té době jsem zrovna moc dobře nahrál. Přeci jen s takovou vnitřní konkurencí jsem se před tím nikde nepotkal, ani v Opavě v době, kdy bylo v klubu nejvíce peněz. Vnímal jsem, že pro Nymburk, který v té době ještě nebyl tak obrovským vládcem, je zisk titulu velkým úspěchem. Nebyla taková samozřejmost jako nyní.

Přestupoval jsi do Nymburka už s vidinou dalšího titulu?

Je jasné, že jsem o tom před přestupem pomýšlel. Rok před tím přišel Jirka Zídek, byl tady Radek Nečas, Maurice… Byli v Nymburce nejlepší čeští hráči a velice kvalitní cizinci. Rozdíl mezi družstvy sice nebyl ještě tak velký jako dnes, ale bylo jasné, jaké jsou cíle Nymburka.

Byl jsi první, kdo slavil titul v Nymburce, protože první jsme vyhráli v Novém Jičíně. Je lepší dosáhnout titulu na domácí palubovce nebo venku?

Pochopitelně doma, je lepší ho slavit s větším počtem fanoušků. Pokud vyhraješ venku, je bezprostřední kontakt s fanoušky jen chvíli po zápase a navíc jen s menší skupinou a pak ještě následuje cesta autobusem. To není úplně ono.

Tady je lepší jeden zápas prohrát, aby se slavilo doma?

Na konci už chtějí mít hráči sezonu co nejdříve za sebou a prodlužovat ji nějakou „umělou“ prohrou nikdy nechtějí.

Když sis poprvé v Nymburce pověsil zlatou placku na krk, předpokládal jsi, že je to jen začátek celé série titulů?

V té době asi nikdo, kromě Mirka Jansty, nečekal, že by tenhle klub mohl být ještě dalších X let v podstatě nepřekonatelný. Všechna vítězství na konci byla jednoznačná, snad jen kromě jednoho, myslím před dvěma roky, kdy jsme se trápili s Prostějovem.

Jsi rád, že jsi byl součástí týmu, který sbíral první místa?

Byl jsem rád, kdo by nebyl. Nemohu říct, že by se sbírání titulů nějak omrzelo, ale v posledních pěti letech se ale pozornost zaměřovala více na účinkování v Evropě. Hrála se Jadranská liga, VTB liga, evropské poháry, kvalifikace o Euroligu,… Tohle bylo pro mě zajímavější než „jen“ sbírání titulů. Zahrát si Adriatickou ligu, Eurocup, být krok před Euroligou, kdo by to byl řekl v době, kdy bral Nymburk druhou zlatou medaili.

Tedy větší motivací bylo prosadit se v Evropě než vyhrát titul?

Přesně tak. Titul už byl brán a je brán trochu jako samozřejmost.

Ceníš si více prvního titulu v Nymburce nebo těch na konci?

Já si cením všech stejně, protože na každý se člověk nadře. Ono to není jen o finálové sérii, ale o celé sezoně. Každý úspěch je příjemný… Pravdou je, že na některé se pamatuje více než na jiné a to většinou na ty, které jsou vybojované. Jako třeba ten vzpomínaný proti Prostějovu. Tedy cením si všech stejně, ale na některé si pamatuji více než na jiné.