Před sezonou došlo k poměrně rozsáhlé obměně kádru. Přišlo celkem 7 hráčů: Petr Benda, Aleš Chán, Radek Nečas, Blake Schilb, Pavel Slezák, Mike Bernard a Terrell Everett. Brzy po začátku sezony se odporoučel Everett, který byl bezesporu výborným hráčem, ale jeho introvertní povaha ho svazovala a nepodával "srdcařské" výkony, když bylo potřeba. Na jeho místo přišel Arthur Lee, rozehrávač, jehož kvality se projevily v této i následující sezoně. V listopadu odešel také Mike Bernard, který nesplnil očekávání klubu. Teprve až v březnu přišel na hostování jiný pivot Jiří Jelínek.   

Základní skupina se opět hrála na 44 kol. Počáteční výkony týmu nebyly zrovna přesvědčivé. Hodně se projevovala velká změna složení kádru i skutečnost, že reprezentanti ČR se zapojovali do přípravy až později. Ani situace s ústředním rozehrávačem Everettem napomáhala týmu se dostatečně sehrát. Zkraje sezony nehrál také zraněný Rado Rančík, až s jeho návratem na palubovku se pozvedl i výkon celého týmu.

V prvních dvou kolech, kdy jsme až s vypjetím všech porazili sil Ostravu a Děčín, ale varovný prst nebyl dostatečně zdvižený. Ve třetím kole přišla první porážka v Novém Jičíně. Od té doby jsme v celé základní části brali body už jen po dvou. To znamenalo celkem 41 kol bez porážky – nový český rekord! Výkon týmu gradoval s příchodem prvních kol poháru ULEB, kdy se naplno zúročila příprava i zapojení Arthura do sestavy. Určitý výpadek formy postihl tým po návratu z vánočních svátků, ale každé utkání skončilo našim vítězstvím. Méně přesvědčivé výkony přišly také v poslední čtvrtině základní části, protože najít motivaci v době, kdy o našem prvním místě nebyl pochyb, nebylo snadné. Trenér Katzurin oproti minulé sezoně ještě více zpevnil obranu a zefektivnil útok. Díky tomu jsme inkasovali ve 44 kolech 2865 bodů, což bylo nejen v průměru 65,1 bodů na zápas, ale také o 445 bodů méně než druhý tým s nejlepší obranou Nový Jičín.  Útočné snažení nám přineslo naopak 4036 bodů (91,7 bodů/zápas) a to ve srovnání s druhým Novým Jičínem znamenalo o 274 bodů více.

Play-off začalo koncem dubna a prvního soupeře A plus Brno jsme poráželi v průměru o více než 40 bodů (322:200). Poslední zápas čtvrtfinále byl skutečnou demonstrací síly. Vyhráli jsme ho 116:58. Čtrnáctidenní pauzu před semifinále jsme využili ke dvěma přípravným zápasům v Německu. Semifinálový soupeř Pardubice musel o účast v dalším kole bojovat proti Děčínu v pěti zápasech. Zpočátku se na nás projevovala bezzápasová pauza, ale už i v prvním utkání jsme dokázali zvítězit přesvědčivým rozdílem 29 bodů. V dalším kole jsme rozdíl mezi týmy ještě navýšili o dva body na 93:62. Ve třetím zápase jsme se po pomalém rozjezdu dostali do tempa a v poslední čtvrtině jsme soupeře jasně přejeli. Nakonec jsme Pardubice porazili v průměru o více než 25 bodů (272:196).

Na finálového soupeře jsme opět čekali deset dnů. Rozehraný Nový Jičín, který si v pětizápasové bitvě poradil s Prostějovem, nás v prvním finále trápil až do poslední chvíle. Utkání jsme nakonec díky posledním třem minutám vyhráli. Následující utkání, které se hrálo podle rychlejšího rozpisu zápasů už následující den, bylo demonstrací naší převahy. Vítězství o 42 bodů (89:47) však našeho finálového soupeře nezlomilo. Ve třetím zápase byl Nový Jičín neustále ve vedení a především díky lepší úspěšnosti střelby za tři body dotáhl utkání do vítězství 97:93. Byla to druhá a poslední prohra v průběhu sezony 2007/08. Ve čtvrtém utkání opět druhý den, jsme díky lepší obraně zvítězili 67:58 a definitivně o zisku titulu rozhodli pak v Nymburce v pátém zápase.

O sezoně, ve které jsme získali pátý titul, jsme si povídali s Radkem Nečase. Radek byl v týmu, když Nymburk vystoupal na nejvyšší post poprvé v sezoně 2003/04. Po dvou letech se nedohodl na smlouvě a také díky problémům se zády, se Radek upsal Prostějovu. V sezoně 2007/08 byl zase spolehlivý obránce zpátky v Nymburce.

Radku, inspirovala tě k návratu do Nymburka možnost zisku dalšího titulu?

Určitou roli to sehrálo, ale důležitější byla plánovaná účast Nymburka v druhé nejvyšší soutěži Evropy v ULEB Cupu.

Diváckou kulisu na zápasech v Pardubicích. Na utkání chodilo průměrně šest, sedm tisíc fanoušků, to byl opravdu velký zážitek. Dneska sice do Česka přivádíme týmy zvučnějších jmen, v letošní sezoně třeba CSKA Moskva, Žalgiris Kaunas, Valencie, Bilbao, a přesto návštěvnost neroste s kvalitou soupeře.  

Našel bys nějaký zápas, o kterém víš, že jsme ho nezvládli?

Trochu zpětně lituji prvního zápasu play-off ULEB Cupu se Zhořelcem, který jsme měli v první půli pod kontrolou, ale ve druhé jsme ho nedokázali dotáhnout na více než remízu.   

Titul je nejúspěšnější završení úsilí celého týmu po celou sezonu. V posledních dvou letech přichází jeden z vrcholů sezony paradoxně na začátku sezony nebo spíše ještě než sezona začne a to je kvalifikace o Euroligu.

Byl tvůj první titul po návratu z Prostějova něčím zvláštní?

Svůj první titul za Nymburk jsem vyhrál venku a tenhle byl doma. Bylo daleko příjemnější ho oslavit se všemi fanoušky, nemuseli jsme nikam cestovat a mohli jsme se veselí oddávat v místech, kde to dobře známe a kde to máme rádi.

Finále jsme hráli s Novým Jičínem a po této sezoně pak tenhle klub začal pomalu opouštět finálové pozice. Sice ještě v dalším roce se do finále probojoval, ale už jsme na vítězství nepotřebovali více než čtyři zápasy. Atmosféra finále byla v těch letech opravdu důstojná. V obou halách bylo vyprodáno a byl to skutečný vrchol sezony. Nový Jičín byla bašta basketbalu a je velká škoda, že se odtamtud vrcholový basket ztratil.

V Nymburce jsi získal vůbec první titul Nymburka a pak po dvou letech strávených v Prostějově jsi ve své obnovené premiéře získal pátý titul klubu. Byl mezi nimi nějaký rozdíl v prožívání?

Já si každý titul hodně užívám. Z pohledu družstva byl první získaný titul v roce 2004 méně očekávaný a hodně chtěný. Bylo vidět, jak po posledním zápase z týmu spadl velký balvan, zvlášť po neúspěchu rok před tím proti Opavě. Myslím si, že nikdo ani v nejdivočejším snu nemohl neočekávat, že bychom mohli šňůru titulů natáhnout až na devět v řadě… tedy kromě Vráti Šístka (smích).

Michal Křemen říkal, že někteří hráči se z titulu těší i proto, že už končí sezona.  Jak je to u tebe?

Když mi bylo dvacet, tak tomu možná tak bylo. Pro mě koncem sezony končí kolektivní příprava na zápasy, ale nekončí příprava pro mě osobně. Moje problémy se zády nedovolí, abych po sezoně všechno vypustil. Donutit se na přípravu individuálně je přeci jen hodně o morálce a trochu, jak se říká, „na hlavu“. Když je příprava spojena s kolektivem, s týmem, se zápasy a s legráckami, je to podstatně příjemnější.

Máš v plánu získat více titulů než třeba Sokol nebo Beny?
(smích) Udivíme, jaké bude zdraví, jaká bude konstelace hvězd, jaký bude zájem… já jsem optimista.