Proč jste se právě teď rozhodl, skončit ve funkci prezidenta?

Já už jsem byl rozhodnutý dlouho, jen jsem to prodlužoval. Definitivní rozhodnutí jsem udělal po prohře se Sassari, protože jsme měli velkou šanci dostat se mezi poslední čtyři týmy.

Byla tedy hlavním důvodem jedna porážka?
Ne, byla to jen poslední kapka. Jak jsem říkal, zrálo to ve mně dlouho. Práce pro nymburský basketbal mě stála hodně času a toho jsem měl v poslední době stále méně. Vždyť jsem nemohl ani pořádně jezdit na zápasy. V celkovém rozhodnutí, které jsme oznámil, bylo hodně dalších faktorů. Jedním z nich byla i smrt mého bratra, se kterým jsme basket v Nymburce rozjížděli. Když pak byl postižený, dělal jsem to pro jeho radost. Vím, že při životě ho drželo sledování nymburského basketbalu.

Nabízí se otázka, zda to nemá nějakou souvislost s kauzou dotací na MŠMT?

V žádné případě. Já už jsem svoje rozhodnutí oznámil měsíc zpátky na výboru federace, mluvil jsem o tom na FIBA, když se mě ptali na budoucnost klubu.

Říká se, že budete končit i jako vlastník?
Ano, je to tak. Jako prezident jsem skončil 23.května 2017 a jako vlastník skončím v řádu měsíců. Aktuálně jednám o možnostech přechodu k jinému vlastníkovi.

Klub se bude muset starat sám o sebe. Příští sezona je zajištěná v rozsahu, co byla teď, to se hráči ani trenéři nemusí obávat. Určitě nebude Nymburk chudým klubem.

Co vám přineslo dvaadvacetiletá práce pro nymburský basketbal?

Ohromnou radost, hlavně v prvních letech. Na první titul nám nezapomenutelné vzpomínky. O tom se nedá vyprávět, to se musí prožít. Našel jsem spoustu sociálních kontaktů.

Na jedné straně radost ne druhé starost. Co jste musel obětovat?

Doplatila na to rodina a volný čas. Měl jsme hodně starostí, jak zajistit klubu peníze. Bohužel mi to přineslo i spoustu závisti. To je vlastnost, se kterou se člověk těžko vyrovnává. Přišly i všelijaké intriky proti Nymburku. Nikdy jsem o tom nemluvil, ale příjemné to rozhodně nebylo.

Jak jste to při svém vytížení zvládal? Přeci jste neměl možnost každodenně kontrolovat činnost klubu, operativně ho řídit.

Nymburk by nebyl nikdy tak vysoko, kdybych neměl přímo v klubu pana Rudolfa Šimečka. On odvedl obrovské množství černé práce. Je to zlatý člověk a lidi by si měli uvědomit, že bez něj bych já nikdy nemohl Nymburk „dělat“.

Hodně se skloňuje slovo peníze. Jek to bylo v Nymburce?

Ono to není jen o penězích. V letošním roce jsme měli rozpočet 2 miliony euro, ale porazili jsme tým s rozpočtem 7 miliónů euro jako bylo Monako nebo Banvit s osmi miliony. Letos jsme měli o polovinu  více peněz na hráče než Pardubice nebo Děčín. Na tom je vidět, jak byla „firma“ namazaná a jak šlapala. Dá se říct, že jsme měli vždycky šťastnou ruku na trenéra.

Představoval jste si, jak to bude vypadat, až opravdu skončíte?

Proto jsem to stále odkládal (úsměv). Chtěl jsem končit už před dvěma roky.

Zůstanu věrným fanouškem jenom Nymburka a nikoho jiného. Jsem stále Nymburák.

Jste přesvědčený, že nenaskočíte zpátky do vlaku, ze kterého jste právě vystoupil?
V tomhle rozsahu v žádném případě.

Přeju Nymburku do budoucna štěstí a věřím, že se do práce kolem klubu zapojí i více Nymburáků.