Na amerických základnách nechybí basketbalové koše. Co máte vy?

Myslíte, že má něco společného profesionální pilot a profesionální basketbalista?

Určitě. Pokud chcete být nejlepším, musí všechno dělat naplno a nemůže to dělat jen na částečný úvazek. Spojuje nás i důležitost koordinace pohybů, soustředěnost a přemýšlení. Nutnost rychlé reakce, protože reakční doba je krátká a myslím, ž nás spojuje i souhra. Stejně jako v basketbalovém zápase je důležitá souhra celého týmu, je u nás důležitá spolupráce s ostatními piloty, kteří jsou s vámi ve vzduchu.       

Může být, ale myslím, že piloti mohou být i mírně starší než jsou basketbalisti. U nich po třicítce přeci jen dochází k úbytku fyzických sil.  

Potřebujete jako hráči dobrou fyzickou připravenost?

Potřebujeme, ale je trochu odlišná od jejich. Z letecké fyziologie vychází, že nesmíme být kvůli přetížení vytrvalostně trénováni.

Měl byste chuť si zahrát basket s našimi hráči?

Měl, ale asi bych jim musel svázat obě ruce za záda a snížit koš, aby to mělo smysl. Nebo by oni hráli s medicinbalem a já s normálním míčem.

Jsem tak vytížený člověk, že televizi skoro nezapnu a televizi v podstatě nesleduji. Pokud si pamatuji, pár zápasů jsem ale viděl.

Už jsi někdy byl na vojenské základně?

Ještě ne, tohle bylo poprvé. Stíhačky a podobnou vojenskou techniku jsem na vlastní oči zatím neviděl. Byla to zajímavá zkušenost a na leteckém simulátoru to bylo také hodně zábavné.

Co v tobě vyvolalo největší vzrušení?

Určitě ten simulátor. Hodně vzrušující bylo vidět ty letadla takhle zblízka, všechny ty zbraně, které nesou. Bavila mě také videoprezentace. Doufám, že se sem ještě někdy vrátíme.

Jaké to je, pilotovat letadlo v simulátoru?

Připadal jsem si jako v obrovské videohře. Měl jsem velkou závrať a byl jsem trochu nervózní. Nevím, jak to profíci dělají, že se jim z toho nemotá hlava. Celkově to byla velká zábava.

Můžeš teď porovnat, v čem jsou si povoláni pilota a profesionálního basketbalisty podobná?

Určitě v přípravě. Musí jim zabrat spoustu času připravit se na cokoli, co se může stát. Neustále trénují na simulátoru různé mise a bojové úkoly. Myslím si, že ta neustálá příprava by se dala přirovnat k povolání profesionálního basketbalisty.

Co vás během návštěvy základny nejvíce překvapilo?

(dlouho přemýšlí) Nejvíc asi to, jak těžké je všechno to vybavení, které musí nosit na sobě, když jdou do letadla. Nevím, kolik ty kalhoty, vesta a to všechno, vůbec váží, ale byla to pořádná tíha, když jsem si to potěžkal.

Myslíš, že bys mohl být vojenským stíhačem?

No tak to určitě ne. Bojím se výšek. Ani moc nemusím normální létání v civilním letadle. Raději zůstávám nohama na zemi.

Jsem rád, že jsme dostali možnost poznat povolání někoho jiného a speciálně lidí, kteří jsou velkou raritou. Oni se vlastně dostali do TOP leteckého týmu. To je úžasné.

Co tě jako první napadne, když bys měl srovnat práci basketbalisty a pilota?

Ani jedna strana neví přesně, co obsahuje ta druhá. Oboje je náročné, my i oni celý rok cestujeme, jen oni o trochu rychleji.

Kdybych měl dostatek zkušeností a naučil se všechno ovládat, proč ne. Jenže jsem na to moc starý, abych se na to školil.

Že piloti čtyřiadvacet hodin čekají, až je někdo jim někdo řekne teď a oni letí.

Měl jsem dva cíle – jeden proletět se v Gripenu a druhý katapultovat Welšíka (smích, Jirka seděl hned vedle – pozn.) a ani jeden si mi nepovedl…. ale i tak jsem rád, že alespoň viděl Gripena zblízka.

Člověk, když vidí ve filmu Top Gun, myslí, že je to jednoduché, ale jak jsem dnes viděl letadlo, tak to tak snadné není. Jsou to hodiny letů, stále být v permanenci na základně a další povinnosti. Určitě to dělají, protože je to baví.

Vadilo by ti vlastní létání nebo obsluha těch všech budíků a páček?

Strach z létání bych asi neměl, budíky bych jako profesionál zvládl. Ale ta zodpovědnost, že nám pod sebou letadlo za sto milionů dolarů….

Je těžší létat nebo hrát basket?
(Smích) To se nedá srovnat. My se sportem bavíme, oni mají zodpovědnost. Když se raketa netrefí, tak to stojí milion, když my netrefíme střelu… je to trochu levnější.  

Jak je to obrovský areál, kolik lidí tam pracuje a kolik aut tam bylo zaparkovaných (úsměv). Viděl jsem, že není zase taková sranda být pilotem v armádě. Ti lidé si zaslouží naši úctu a respekt.

Co by to vadilo, kdyby ses stal pilotem vojenského letadla?

Odhodlání. To není jako jít na trénink, zastřílet si a večer si dělat, co chci – zajet do Prahy, za rodinou, na dovolenou. Jasně, volný čas mají, ale jinak než my. Pro mě je to nepředstavitelné. Oproti těmto lidem máme ještě kvantum volného času i s VTB-čkem a Eurocupem dohromady.

Když jsem viděl Top Gun, možná jsem chtěl být pilotem, ale film a realita je něco jiného. Podívej se třeba na film Kouč Carter, to je podobné. Po takových filmech je potřeba se vrátit na zem.

Když jsem viděl, co s člověkem udělá přetížení 9G – u toho bych se asi také smíchy neudržel.

Škoda, že mě nevzali do vzduchu (smích)… Já bych to neriskoval, netroufl bych si ani jako „spolujezdec“. Já obdivuji letce, co lítají na těchhle strojích. Museli obětovat tolik úsilí, učení a roků, aby se vypracovali mezi pár pilotů, kteří mohou s Gripeny létat. Měli bychom k nim chovat úctu, protože je to něco neskutečného takový stroj ovládat.