Pro všechny juniory to byl bezesporu zážitek, jak se říká, na celý život. Kolik takových příležitostí to této doby nastalo? Nejen že dostali příležitost s týmem trénovat a poznávat hráče i z druhé strany než jen z hlediště při zápasech, čtyři z nich si také za A-tým zahráli v přípravném utkání proti Jindřichovu Hradci. Vyrovnaný duel s Kolínem v tomto týdnu je však na palubovku nepustil. 

Spokojený byl i trenér Amiel: „Vedou si skvěle, pracují na sto deset procent a jsem rád, že tu s námi jsou a že můžeme trénovat, jako kdybychom byli v plném počtu. Myslím, že i pro ně to mělo a má velký význam. Dokážou lépe nahlédnout, jak to vypadá v profesionálním týmu, a vědí, kam mohou směřovat své úsilí.“

V tomto týdnu jsme si o přípravě s A-týmem povídali s Rosťou Jirákem.

Je to skvělý, je to mnohem lepší než příprava s mládeží. Hlavně všechno je v jiném tempu. Překvapilo mě, že muži už musí být na začátek přípravy kondičně připravení. S mládeží se jede kondice vlastně až se začátkem tréninků a potom se jde na basket. Pokud bych přišel s nulovou fyzičkou, tak bych asi nepřežil. Naštěstí jsem se taky připravil, tak jsem stíhal.

Pomyslel sis někdy, že bys v sedmnácti byl alespoň na několik týdnů členem takového týmu?

Ne (důrazně), nikdy by mě to nenapadlo. Před rokem v tuhle dobu jsem odcházel z Plzně. Plzeňští trenéři na mě tlačili, abych zůstal v Plzni, že nebudu mít šanci si zahrát ani za sedmnáctky a o po roce se připravuji s nejlepším týmem v Česku… Jsem nadmíru spokojený.

Dokonce sis zahrál přípravný zápas. Bylo to největší překvapení tvé mise u A-týmu?

Když jsem nastupoval na první tréninky, tak jsem to opravdu nečekal. Mysleli jsme s klukama, že A-týmu vypomůžeme jen v prvním týdnu, kdy jim budeme do počtu, protože jich bylo úplně v prvním týdnu jen pět. Za to, že pokračujeme, jsem opravdu rád. Trenér Oren Amiel nám v zápase věřil a dal mi šanci se na hřiště podívat na dvě minuty už v první čtvrtině. Přiznám se, že jsem byl hodně překvapený. Když jsem se ohlédl na svoje spoluhráče z juniorky, koukali se na mě trochu se zděšením, že jdu tak brzy na plac.

 

Byl jsi také nervózní před prvním tréninkem?

Úplně na začátku ano, ale myslím, že jsem se dokázal docela rychle adaptovat na tempo a teď je to v pohodě.

Měl jsi obavy, aby si z tebe ti kmenoví hráči nedělali trochu legraci?

Že by si ze mě dělali legraci, toho jsem se nebál, přeci jen jsou to profesionálové. Naopak mě hodně překvapilo, jak nás vzali mezi sebe. Když něco nevíme, a že toho zpočátku bylo hodně, hned nám pomůžou, poradí.

Absolvovali jste A-týmem i nácvik různých akcí. Bylo jich hodně?

Během tří tréninků se probralo tolik akcí, jako v mládežnickém týmu za celý rok a pořád se další přidávají. Je těžké si to pamatovat. Teď jsem byl už na pár trénincích s devatenáctkama, to jsou další akce, a tak mám v hlavě trochu zmatek (smích).

Jaké to je bojovat o pozici pod košem třeba s desetinásobným mistrem ČR Petrem Bendou?

Pod košem se svou výškou a váhou nemám šanci, a když se k tomu přidají ještě jejich zkušenosti… Většinou při hře jedna na jedna v bližší vzdálenosti dostanu koš, ale na oblouku je to lepší, protože tam proti nim mohu využít svoji rychlost.

Je těžké přes ně střílet?

S mými proporcemi nemám pod košem šanci. Musím hrát dál od koše nebo rozdávat míče.

Myslíš, že vás mladé šetří?

Jak kdy. Noví, co přišli, se chtějí před trenérem předvést, tak ti do nás jdou naplno a dají nám „sežrat všechno“. Petr Benda, Márty nebo Pampi nás nechají nadechnout trochu více.

Cítíš se po trénincích více unavený?

Určitě ano. Tréninky jsou sice kratší, ale mnohem intenzivnější.

Co je tvůj největší handicap?

Ve výšce, ale to je můj dlouhodobý handicap. Jinak ostatní se snažím dohánět, jak nejvíce to jde.

Činí ti problém komunikace v angličtině?

Nebude ti chybět týmová příprava s juniory?

Dodává ti tenhle způsob přípravy větší motivaci do basketbalu?

Jsem hodně soutěživý. Tím, že mám srovnání s těmi nejlepšími, mě žene dopředu ve snaze se jim co nejvíce vyrovnat. Ano motivaci mi to přidalo. Je to srovnání, které jsem před tím neměl.