„Letos je to ještě horší než vloni. Sice hrajeme méně zápasů v Mattoni NBL, ale více v Eurocupu,“ srovnává Vojta Hruban.  Tomáš Pomikálek k tomu dodává: „Na takové cestování se nedá zvyknout, sílu to bere v každém případě.“ Ani ostřílený Jirka Welsch, který za mořem i ve Španělsku cestoval letadlem i na zápasy domácí soutěže, není z velkého harcování nijak nadšený. „Hodně jsem toho nacestoval, ale hrozně málo jsem toho viděl. Důvěrně znám letiště, haly a hotely,“ mrzí Jirku. Trochu jiný náhled má Tre Simmons: „Je to pořád lepší než dokola trénovat. Cestováním se trochu rozbije stereotyp a sezona mi pak rychleji ubíhá.“

Jenže cestování letadlem není jen vlastní let, jsou to dlouhé desítky minut a hodiny strávené na letištích. Před každým odletem hodina až dvě a další promarněný čas rychle nabíhá při přestupování. Na každém takovém tranzitním letišti pak hráči vyndávají tablety nebo počítače a snaží se dlouhou dobu ukrátit. Jen tiše se dá závidět třeba hráčům CSKA Moskva, kteří létají vlastním speciálem. Najdou se však i hráči, kterým čas na letišti vadí méně: „Čas strávený na letišti je sice otravný, ale samotná cesta letadlem je pro mě horší. Na letišti se mohu projít nebo natáhnout nohy,“ ocenil Martin Kříž.

Skrčené nohy, to je největší negativum cesty letadlem především pro podkošové hráče. „Nohy mi dřevění už po dosednutí na sedadlo,“ trpce se směje Pavel Houška, který už po půl hodině hledá nejpříhodnější polohu. Výběr místa je pro hráče důležitý. Pokud je to možné, najdete baskeťáky vždy u únikových východů. Strach a rychlost případné evakuace není hlavním benefitem těchto míst, ale prostor před sedadlem je pro dlouhé nohy pivota obrovským plusem. „Je to jako rajská hudba, když se v poloprázdném letadle ozve: >Boarding completed<.“ Volný překlad tohoto hlášení je ‚Škatulata hýbejte se‘.

Délka letu je pro únavu rozhodujícím faktorem. „Lety do dvou hodin mi nevadí,“ přiznal Petr Benda, který už má s Nymburkem má nalétáno několikrát kolem zeměkoule. „Sedmihodinové lety jsou náročné, ale když se člověk párkrát projde, dá se to vydržet,“ dodává Tomáš Pomikálek a přidá s úsměvem i lék na skrčeninu nohou: „Myslím, že nám na večerním tréninku trenéři nohy zase dobře prokrví.“   

Tre Simmonse více než vlastní cesta letadlem trápí to, co předchází: „Nejvíc mi vadí, když musíme brzo vstávat na ranní lety, pak cestovat na letiště v Praze a pak z letiště na hotel.“ Možná to bude i proto, že Tre většinou v letadle spí jako dudek. „V letadle buď usnu, hned jak nastoupíme, nebo už pak neusnu vůbec,“ říká Martin Kříž. V takovém případě se naplno rozsvítí obrazovka tabletu a nastoupí filmy a seriály.

Největší extrém, co se týká cestování, čeká nymburské basketbalisty za 14 dní. Při svém desetidenním tripu proletí více než 15 000 kilometrů. Jejich cesta povede z Prahy přes Le Mans (EC) do Krasnojarsku (VTB) a na konci je čeká zápas v Cantú (EC). „Pro mě je to lepší než se vracet na půl dne domů,“ říká Jiří Welsch. Stejného názoru je i Tre Simmons a doplňuje i jeden podstatný důvod: „Já v Čechách nemám rodinu.“

Přestože cestování patří k nejméně vyhledávané aktivitě hráčů, nikdo z nich by z Nymburka právě kvůli častým přesunům neodešel. „Je to daň za evropské soutěže a všichni jsme s tím do Nymburka šli. Raději zápasy v evropských pohárech s častým cestováním než klid bez kvalitních zápasů,“ vyjádřil asi za všechny Pavel Houška.