Porážky pro ně byly velkým zklamáním, ale nevzaly jim vůbec chuť do basketbalu a vůli pokračovat v započaté práci. Stále se scházejí, pravidelně trénují, nyní už pod vedením trenérů a hledají nové výzvy. Z mého pohledu si vytvořili vlastní komunitu, jejíž středem je ryzí zapálení pro basketbal a snaha zviditelnit přirozenou zdravou formou tuto skupinu.

Při vyprávění tohoto příběhu jsem si vzpomněl, že v Americe v 80. letech se hodně mluvilo psalo o středoškolském basketbalovém družstvu Killer Bees z Long Islandu. Tým byl složen ze studentů jedné malé střední školy, která byla v oblasti, kde byla nouze o práci a když už  práce byla, tak museli lide velmi tvrdě a dlouho pracovat. Místní  družstvo mělo obrovské úspěchy, za 10 let prohrálo velmi málo zápasů a média začala řešit otázku jak to, že tomu tak je. Jeden z důvodů, proč byl tento tým úspěšný byl ten, že hráči nehráli jen sami za sebe, za svoji školu, ale že hráli za svoji "komunitu", za oblast odkud pocházejí. Právě tyto aspekty byly jejich hnacím motorem.

Když mi pan Mezera dovyprávěl příběh jejich družstva a zeptal se, jestli by bylo možné, abych přijel do Příbrami a řekl klukům, holkám, trenérům a učitelům něco o basketbalu, neváhal jsem ani minutu. Rychle jsme našli termín, který vyhovoval oběma stranám. Oprášil jsem informace z historie basketbalu, udělal si poznámky o basketbalu v Nymburce, připravil pár jednoduchých cvičeni, které se dají využit pro různé výkonnostní a věkové kategorie a na závěr soutěž.

Původních 60 minut se protáhlo na téměř 90. Interaktivní část byla velmi zajímavá. Často jsme ji přerušili ukázkami jednoduchých cvičeni do školních kroužků zaměřených na basketbal, cvičeními na zpevnění tělesného jádra. Řešili jsme odlišnosti v pojetí basketbalu před 10 roky a nyní, odlišnosti v posilovaní dětí v různých fázích vývoje.

Několikrát během besedy jsem se vrátil ke svým začátkům s basketbalem. Také jsem začal až na druhém stupni základní školy, také jsem měl vynikající paní učitelku TV a českého jazyka, také jsem měl v té době rodiče, kteří mě maximálně podporovali, také jsem hrál se staršími spoluhráči, protože v mé věkové kategorii jsme neměli dostatečně kvalitní družstvo a také jsme hráli za svoji komunitu. Nejprve za svoji školu a pak za náš klub.

Co říct na závěr? Prohrál jsem, zaslouženě, soutěž v trestných hodech, odměnil několik tazatelů a předal panu Mezerovi míč, který by měl být využíván v situacích, když jej všichni zapomenou. To znamená míč "první pomoci".

Je mi jasné, ze toto setkaní nenaučilo kluky a holky hrát lépe basketbal, ale také je mi jasné, že toto je cesta, po které bychom my, ČEZ Basketball Nymburk, měli také kráčet. Podporovat zapálené basketbalisty, jejich trenéry a učitele. I toto jsou vítězové!